Cesta k minimalismu?

K tomu, abyste si prohlédli svůj vlastní život, je někdy dobré prohlédnout si intimně život cizí.
Ideální chvíle, kterak si prohlédnout cizí život, je pomáhat při stěhování.
...
Ale vezmu to trochu popořadě a trochu z jiné strany.
Už nějakou dobu se já a moje malá rodina snažíme jít cestou životní skromnosti.
Nechce se mi říci přímo cestou minimalismu, ale naše rodinná loď tímto směrem nabrala kurz.
Možná, že se stočíme po cestě jiným směrem, ale cíl je v mapách zanesen.
Nemoralizujeme, nepoučujeme, nepřesvědčujeme ... sebe, ani svět okolo.
Všechno přichází pozvolna a samovolně ... přirozeně a samo od sebe.
Vlastně k tomu s Lucií směřujeme od začátku našeho setkání ...
Párkrát jsem si povzdechl, že mi vegetariánství příjde jako hezká záležitost, až jednoho dne Lucie přestala kupovat maso a začala vařit naprosto famózní vegetariánská jídla (jen jednou za čas Hugovi připraví něco masitého, protože je to čuňička mlasná a jen tak něco nám nezbaští).
Párkrát si Lucie povzdechne, že zabordelizovávám byt, až sem tam nějakou poličku s věcmi uvolním a znovu ji nezaplním.
Přestali jsme nakupovat věci, které člověk nepotřebuje.
Přestali jsme nakupovat jídlo, které není jídlo.
Přestali jsme svůj pitný režim řešit kupovanou balenou vodou a zjistili, že voda z vodovodu je stejně dobrá.
Jak samotná, tak ochucená přisypaným čajem.
Zahráli jsme si na schovku s naší televizí. Nechali jsme ji schovat a už jsme ji nehledali.
Na její místo jsme postavili květináč s rostlinou, čtecí lampičku a přistrčili pohodlné křeslo.
Od té doby (co na nás nepomrkává její blikotavé světlo) si víc povídáme, víc čteme, jsme více spolu.
Neštvou nás politici a netrápí zlé zprávy ... přestali pro nás existovat.
Auto jsme neprodali, ale dost často jej hledáme na parkovišti, protože si nevzpomínáme, kde jsme ho před měsícem zaparkovali.
Potřebujeme ho jen vyjímečně ... na dlouhou cestu za dědečkem.
Nebo na pomoc s debordelizací.
A nebo na pomoc se stěhováním ...

(ilustrace: Ahmet Coka)

Pomáhal jsem se stěhováním.
Dvě děti, jeden a půl dospělého.
Tři pokoje.
Hromada hromad věcí.
Všeho moc.
Věci denní nepotřeby v desítkách provedení.
Nepočítaně krabic oblečení, které nikdo nenosí, ale které by se mohlo hodit. Třeba na lítačku.
Desítky potrhaných bot, které nikdo nenosí, ale co kdyby nám někdo ty nové ukradl?
Tuny hraček, se kterými si nikdo nehraje, protože děti jim už odrostly.
Rozbitý nábytek, který dosloužil a zabírá jen místo. Co na tom, že jej už nikdo nepoužívá a ukrývá jen nepotřebné věci?
Mraky elektroniky v různé fázi funkčnosti.
Brzy jsem si uvědomil, že vlastně stěhuji jen odpadky.
Ano, padesát víček od margarínu (a třicet kelímku od téhož) není nádobí na možné uschovávání potravin, ale prachobyčejný odpadek.
Stejně tak pět kanystříků od slazené šťávy není konvička na zalévání kytky, ale odpad hodný do kontejneru.
A ty odpadky jsem stěhoval do "nového" velkého domu, který byl odpadky zavalen už od předešlého majitele.
Od sklepa až po půdu.
Další a další desítky obalů od jogurtů, kdysi (před sto lety) sloužící jako možný květináček na sazeničky.
Tři kazetová rádia, které nikdo neposlouchá. Kazety se snad už ani nevyrábí a rozhlas se v rodině neposlouchá.
Věci, věci, věci.
Abych si ten den zpestřil, začal jsem si v duchu představovat svoje stěhování.
Bral jsem do rukou svoje věci a začal je ukládat do stěhovacích krabic.
Rovnal je na hromadu.
Pak je všechny snosil po schodech dolů a naskládal do auta.
Ujel jsem s nimi pár kilometrů a začal je zase vynášet do imaginárního nového domu.
Naskládal je na hromadu.
A nakonec je pár týdnů zase vybaloval a ukládal na svá místa.
Byl jsem z toho hrozně unavený.
A zoufalý.
A podrážděný.
a a a a a ... uf, já se vlastně nestěhuji.

Přišel jsem domů a vyházel jsem půl skříně.
Tu dírku na pupku trika opravdu všichni vidí a ty odrbané kalhoty by opravdu nenosil ani bezdomovec.
Na těchto botách podrážku opravdu už nikdo nevymění a tam ty boty ani nevím, že je ještě mám.
Já vím, že jste knížky, ale sorry, vás bych neotevřel ani kdyby jste byly posledními knížkami na světě.
Krb nemám a na nedostatek dřeva na podpal tím pádem taky nemůžu spoléhat.
Tu rozbitou svítilnu s vyteklými bateriemi také nebudu opravovat. Obzvlášť, když vedle ní stojí dvě nové.
Věci, věci, věci ...
Přemýšlím, kde jsem nechal auto tentokrát a nakolikrát se budu muset otočit do sběrného dvora.

Do prázdné police ve skříni mi vlezla kočka, stočila se do klubíčka a usnula.
A já ji konečně naštvaně nemusel vyhazovat a nadávat ji, že mi zachlupatí oblečení, které nenosím.

Jiný svět a ECHOLILIA Timothy Archibalda

Poslední dobou trochu bojujeme s představou našeho okolí o tom, co a jak má Hugo kreslit.
Lidé mají přeci prstů pět a komín na střeše musí stát rovně ... cizí lidé se snaží nevinnou duši naprogramovat dle svého vzorce vnímání a dětskou fantazii vymýtit dospělou realitou.
Chlapče dospěj ... hrad nevypadá tak, jak nám ho kreslíš, hrad musí přeci vypadat takto!
Hlava je malá, tělo velké ... rodičové dělejte s tím něco, vždyť vám ho nevezmou do školy, on nemaluje jako ostatní!
Vlastně jsme byli hrdí, že nemaluje jako všichni ostatní ...
Nakonec jsme ale podlehli a upozornili jej, že prstů má být pět a komín stát rovně ... v očích se zjevila slza, dětská duše se schovala za mlhu smutku ze zklamání rodičů a pastelka se skutálela osamocená do kouta.
Bylo nám to moc líto.

... jakoby tomu snad Osud sám chtěl, narazil jsem na fotografa Timothy Archibalda a jeho osobní projekt Echolilia.  Jsou to fotografie jeho autistického syna, které ho zachycují v jeho světě.
Silně na mě zapusobily a důvěrně se mě dotkly.
Nejde přeci o to vnímat svět očima jiných lidí, ale o to vnímat svět očima svýma.
Být vyjímeční ... žít ve svém světě a ne v představě světa těch druhých.
Průměrní lidé přeci nejsou vyjímeční ... žijí obyčejné životy.
Rád bych, aby život mého syna byl neobyčejný ...a pokud v jeho světě je komín našikmo, rád se budu divat na ten šikmý kouř, který z něj vychází ...

fotografie: Timothy Archibald

Na pohovce

Procházeli jsme se po knihovně a lovili knihy.
Ulovil tu největší knihu, jakou si jen dokážete představit. Dotáhnul ji s vypětím všech sil s vypláznutým jazykem na bradě.
Ponořili jsme se spolu do pohodlné pohovky, rozevřeli stánky toho velkého pokladu a schovali jsme se za nimi před okolním světem.
Čouhaly nám zpoza knihy jen nohy.
Moje dosáhly až na zem a jeho kmitaly ve vzduchu ... byl by z toho hezký obrázek, napadlo mě.

S vybranými knihami pod paží jsme vyrazili do kavárny.
On měl na sobě to své slušivé sáčko ozdobené dvěma plackami s roboty, pořád něco brebentil a chtěl dortík.
Byli jsme jediní kluci v kavárně plné žen a cítili se vyjímeční.
Krmili se navzájem, ochutnávali džusíky a při odchodu roztržitě zapomněli na stole zabalený dortík, který jsme koupili té naší holce pro radost.
Vyběhla za námi servírka a s milým úsměvem nás upozornila na naší nesoustředěnost.
Zrovna jsem mu předváděl chůzi robota ze Star Wars. Toho, který chodí, jakoby si cvrknul do kalhot.
Vypadali jsme jak chovanci z ústavu pro choromyslné.
Smáli jsme se ještě za rohem.
Doma nás naše milá přivítala, v ruce čerstvě upečenou buchtu.
Rozpačitě koukala na tu pomuchlanou sladkost v jeho rukou ... ohleduplně snědla tu naší a svojí nechala na později.

Menu

Dnes jsem přišel z práce domů a byl jsem usazen k prázdnému stolu.
Přišel za mnou syn, přes ohnutou ruku přehozenou složenou utěrku, kolem pasu zástěru, ve tváři nadšený "vážný" výraz:
"Budete si přát jídelní lístek pane?"
Přál jsem si ho ...

Naservíroval mi večeři, kterou pod ostřížím zrakem své mámy naprosto sám připravil.
I troubu zapnul sám.
Dobré to bylo ... stálo mě to osumnáct korun českých ... pravých.
Za pravé jídlo prý imaginární peníze neberou ;-)

Země příběhů a obrazů

Se synem chodím do knihovny poměrně často.
Já zůstanu trčet u regálu s novými knihami a on se ztratí ve svém dětském knižním koutku.
Nanosí si ke stolečku pár knih, které si pak zaujatě prohlíží.
Listuje, obdivuje, objevuje, usmívá se ... má tyto návštěvy v Zemi příběhů a obrazů moc rád.

Nedávno jsme ale navštívili jinou, vzdálenější pobočku, do které moc nechodíme a která má samostatné oddělení pro děti vzdálené od světa dospěláků tak, jak jen to může v knihovně být ... v jiném patře, pod střechou, velké, útulné, s místy podobným skrýším a skřítkovských doupat ... svět sám pro sebe.
Nikdy předtím jsme zde kupodivu nebyli ... až teď.
Syn byl nadšený a u vytržení ... v místnosti našel dokonce i opravdový stan! Chápete to?
Naleznete si v těch pokladech (uložených na dřevěných policích) tu jedinou a správnou knihu, zalezete si s ní do stanu ukrytém v koutě místnosti, zatáhnete za sebou hadrová dvířka a jste tam, kde chcete být.
Máte klid na svoji fantazii, touhy a sny.

Nechal jsem ho snít a pomalu se procházel mezi knihami.
Četl jejich názvy zobrazené na hřbetech a připomínal si jejich příběhy.
Vybavovalo se mi mé dětství, strávené mezi potištěným papírem, velké letní prázdniny ve znamení komínků tvořených z knih.
A také se mi vybavil ten den, kdy jsem si uvědomil, že nejsou jen dětské knihy, ale že existuje i oddělení pro dospělé s naprosto odlišnými příběhy.
Dodnes si pamatuji to rozechvění, když jsem poprvé vstoupil do tohoto světa a půjčil si první dospěláckou knihu.
Přestával jsem být dítětem a poznával nový život.
Vůbec jsem tomu velkému světu nerozuměl.
Ztrácel jsem se Na cestě Jacka Kerouacka, naprosto nechápal o čem píše William S. Burroughs a přesto jsem hltal každé jejich slovo a cítil se tak strašně důležitě!
Byl jsem malý a tak moc chtěl být velký ...
Opouštěl jsem dětské vzory a hrdiny a v knihách bez obrázku začal hledat odpovědi na své otázky o životě.
Až docela nedávno jsem si uvědomil, že jsem v nich své odpovědi nenalezl, ale právě naopak ... nacházel jsem stále více a více otázek.

Naštěstí jsem ten dětský a chlapecký svět neopustil nadobro a v mém životě se i nadále objevují knihy určené pro bohatou dětskou představivost a nevinnou duši.
S příchodem syna do mého života je jich stále více a více a já s uspokojením začínám zjišťovat, že odpověď na ty moje věčně nezodpovězené otázky nacházím právě v knihách pro děti.
Všechno to v nich je ... ten klid a mír, to pravé přátelství a láska, čest a odvaha, dobro a zlo.
Je to přímá cesta k jasným a dokonale srozumitelným myšlenkám.
Cesta k potlačení dospělého já, cesta k znovunalezení toho krásného a kouzelného světa za Zrcadlem ...

Udělat den hezčí ...

Moje milá odjela do velkoměsta a kuchyni nechala vychladlou.
A když je naše kuchyně vychladlá, polední hlad většinou lenivě zaženu kávou a nakrájeným jablkem ... pořád jsem se ještě nenaučil vařit.
Dnes jsem se nechal zlákat kolegy na oběd v nedaleké restauraci nevalné kvality a pověsti, že prý tam dnes mají i něco pro mě, trávožrouta. Je potřeba budovat hezké pracovní vztahy, tak jdu s nimi.
"Dal bych si tu vaší hrachovku, ale nejím maso. Můžete mi prosím místo té klobásky dát jen více kaše?"
Pozvednuté obočí Číšnika prozrazuje překvapení, ale profesionálně se usměje a že samosebou.
Dokonce se za chvíli vrátí z kuchyně a důvěrně pošeptá, že se kuchař nechá pozdravovat a zda bych neuvítal místo klobásky volské oko.
"To by bylo od něj moc hezké, děkuji!"
Všem nám donesl polévku a šel si po svém ... promíchám, koukne na mě játrový knedlíček v hovězím vývaru.
"Ehmm, omlouvám se pane, jen co jsem se vrátil do kuchyně, všem nám to došlo", stydlivě klopí Číšník oči a odebírá mi polévku.
Donáší megaporci kaše.
Je výborná, s čerstvým křupavým chlebem ...
Když platím, nezapomenu na slušné vychování a nakonec ještě pozdravuji nazpět pana Kuchaře a vzkazuji, že jsem si moc pochutnal a že mu děkuji. Pana Číšnika to potěšilo a prý vzkaz vyřídí.

Víte jak se říká, čiň dobro a dobro se Ti odvděčí (nebo prostě něco v tom smyslu)?

Otevřu prodejnu, první zákazník, už skoro odchází, pak se vrátí a začne děkovat.
Mně, klukům ze servisu, firmě, pánuBohu ... že už dlouho hledal někoho, kdo mu poradí a pomůže a že našel nás a jak je moc rád.
No prostě samá sluníčka, jednorožci zvracející duhu a hezká slova spokojeného zákazníka.
Potěšilo to, ne že ne!
Tak vám jen chci říct ... chvalte lidi kolem sebe, když je za co chválit.
Dělá to ten den opravdu hezčí ;-)

ilustrace Lyndon Hayes

Maaristaan a jeho Čtenářský deník

Víte jak jsem tu nedávno psal o zápisnících?
O tom, jak na každý obor svého zájmu musím mít zápisník, kam si dělám poznámky, výstřižky a tak.
Vypadá to, že podobnou úchylku mám i na blogy.
Tak ode dneška budu mít blog na přečtené knihy, kde je budu střádat všechny hezky pohromadě.
Jste zváni;-)

Maaristaan a jeho Čtenářský deník