Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku

Znáte podzim?
To je takové to roční období, kdy se leckomu spustí z nosu rýma a řada statečných a silných mužů onemocní smrtelnou chorobou.
Jejich obětavé Ženy vezmou tíhu světa na svá bedra a zesláblá těla svých silnějších protějšků zaženou do vyhřáté postele se slovy, ať umírají potichu a nekňourají.
Žena naší domácnosti to dnes vzala šmahem a do postele zahnala jak mě, tak preventivně i našeho nejmladšího.
Chlapsky držíme pospolu a zalehli jsme oba s knihou.
Jeho měla spoustu obrázků a moje červenou obálku ... možná trochu růžovou (záleží na dopadu světla).
Když už jednou člověk umírá, nikoho určitě nepřekvapí, že nemá náladu na existenciální témata ruských autorů.

Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku

Některá lidská setkání vznikají naprostou náhodou a u některých lidských setkání může dojít i k nesetkání.
Některá setkání můžou totiž být jen virtuální.
Stačí přidat jedno písmenko do emailové adresy a naprosto obyčejný věcný email se dostane někam, kam neměl namířeno.
Jedna věta upozorňující na omyl vyvolá ozvěnu dvou zpátečných vět na omluvu a najednou se před námi rozvíjí dlouhý příběh plný slov o nejintimnějších pocitech, která neprozrazují nic o životních událostech, jen o citech dvou lidí, sedících každý sám před svým monitorem.
Internetové připojení spojí dvě cizí postavy a začne vyprávět jejich příběh.

Jasně, dalo by se nad tím mávnou rukou a mírně si poklepat na čelo s výrazem: "Maaristááne, co to boha jeho čteš!", ale někdy i to sebepohrdlavější mávnutí rukou nezastíní fakt, že na tom příběhu prostě něco je.
Možná jsem se do tohoto narůžovělého příběhu tak začetl i proto, že před pár lety začal můj krásný život s mojí milovanou jednou jedinou větou v emailové schránce, která mi sdělovala: "Právě jsem se zamilovala."

Není to příběh objevných myšlenek a filozofických diskuzí o něčem, jsou to jenom obyčejná slova dvou lidí, kteří k sobě začínají mít stále blíž, slova o ničem, slova o lásce, slova o běžném životě a rodině.
Je to prostě kniha na příjemný večer v upocené peřině s posmrkaným kapesníkem (od rýmy, aby bylo jasno!), bok po boku se synem, který usnul nad obrázkem kostlivce ufouna v jeho komiksové knížce.
Nestydím se přiznat, že mnou přečtená na jeden zátah.
OK, uznávám, není to zrovna téma kniky, po kterém sáhne každý chlap, ale jak se říká, i muži mají své dny.
Obzvláště, když umírají na smrtelnou chorobu.

Dětství nového Kurta Cobaina

Náš nejmladší dnes u oběda dostal sprďana a byl nemilosrdně odsunut do svého pokoje.
Teď se odsud line hlasitá hra na dětskou kytaru a teskný depresivní zpěv nového mladého Kurta Cobaina ... refrénem zní věta: "Ach jo, co já si počnu" 

... mám ho asi na svědomí :-)

 

Dotek reálného světa

Do našeho izolovaného fantazijního světa se začal nabourávat okolní svět reálna a najednou vystrkují drápky běžné události všedního dne.
Náš ostrov klidu, míru a lásky občas ofoukne vítr cizí vůle ... a já musím koukat na to, zda se ten náš mladý a malý proutek života neohne ... nesmím zasahovat, ochraňovat.
Byli jsme na společné procházce, na návštěvě u bytostí z pohádek.
Nachodili jsme spoustu kroků, s námi další prckové a ten náš si jejich společnost užíval.
Ale jak to tak chodí, i mezi těmi nevinnými dušemi může dojít ke konfliktu a nespravedlivým rozuzlením.
Větší a starší hoch neunesl porážku od menšího, slabšího a pošlapání svého ega vyřešil útokem.
Ten náš zůstal na konci toho všeho na zemi na zádech, ve tváři nic nechápající výraz a úlek.
Jeden z prvních doteků reálna, o kterém neví, kam by jej zařadit a proč vlastně nastal.

Srdce milujícího táty mi velelo zakročit a malého spratka zadupat do země (obzvlášť, když jsem pak viděl jeho spokojený výraz), ale zavčas jsem se zadržel.
Některé situace si musí malý človíček sám zažít a vzít si z nich ponaučení.
Zjistit, že okolní svět není jen to teplé bezpečí rodičovské náruče.
Co naplat, že rodičům to trhá srdíčko a chtěli by jej vzít zpět pod svá ochranná křídla.

Okolní svět je tu a chce nám toho našeho milovaného vzít ... už jej chytil za prstík a my s tím nic nenaděláme.
Nezbývá nám nic jiného, než se snažit vybavit ho na tu pouť životem co nejlépe ...

Začínám si ale uvědomovat, že to občas bude vnitřně bolet a že ta bezmoc jakkoliv zasáhnout bude opravdu nesnesitelná.

(ilustrace z komixu "Zettai Karen Children")

Jak na tátu?

Tak nám ten velký zlý svět sebral našeho malého kloučka.
Ne, nestalo se mu nic ... jen začal chodit do školky.

Jeho máma, moje nejdražší, se na ten den těšila asi více než na měsíc Prosinec a to už je co říci.
Protože v Prosinci, to má moje milá svátek a narozeniny a taky je tam ten Mikuláš a Vánoce ... Silvestra nepočítám, toho zas až tak neslavíme, to většinou spíme, takže na ten se tolik netěší ... ikdyž spí ráda :-)

Těšila se na ty klidné dny, kdy konečně bude moci uklidit byt a nikdo nebude chodit dva metry za ní a zase to všechno vytahovat.
Těšila se na volná dopoledne, kdy si vyjede na kole, nebo si půjde zaběhat, nebo jen tak cournout se do města na kafíčko a pro čerstvou mrkev.
Ne, není to krkavčí matka, jen už  si konečně potřebovala odpočinout od té dlouhé dovolené ... rodičovské dovolené.
Já to zas až tak neprožíval.
Já si každý den utekl do práce a měl klid a když jsem z práce zase přišel, přidal jsem se k synovi a potichu se s ním šoural ty dva metry za hlavou naší rodiny a vytahoval ty pečlivě uklizené věci.
Školka nad námi jen tak vysela, bylo to daleko a jako správní chlapi jsme to neřešili.
Nemysleli jsme na to a čekali až to příjde.

A pak to přišlo.
Školku jsme vybírali svědomitě a pečlivě a jako všichni rodiče se modlili za to, aby jsme byli přijati.
Určitě víte, o čem mluvím, protože dostat se v dnešní době do školky, to je opravdu těžší, než dostat se na dobrou vysokou školu.
Měli jsme štěstí, dostali jsme se tam a nemuseli jsme ani podstrkovat obálku a ani alarmovat známé na vysokých místech.

Hugouškovi se tam od začátku líbilo, ale nadšení den po dni opadávalo.
To proto, že jeho malá dušička si začala uvědomovat, co znamená každodenní povinnost, že život není jen ta zábava s mámou a s tátou a že na světě jsou i lidé, kteří z něj nejsou unešení.
Najednou se musí sám oblékat a obouvat a co hůř, najednou to oblečení, které normálně házel na zem, musí zvednout, složit a odnést do skříně!

A někdy v tu dobu jsem to začal prožívat i já.
Ruku v ruce na cestě ze školky a zvídavé otázky na jeho dnešní den.
Ptal jsem se na kamarády, zda si s ním někdo hrál.
"Se mnou si nikdo nehraje, zlý kluci si hrajou spolu a já si hraju sám."
Ta lítost v duši byla bolestná ... můj nejdražší syn si nemůže najit kamaráda a je tam odstrčený v koutku, celý den sám, ztracený mezi dalšími dětmi.
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Srdce uchopila ledová ruka a ten cit, ta Láska, ho chtěla celýho umačkat v náručí a už ho nikdy nikam nepustit.
Představivost mi ukázala černobílý filmeček o nešťastném klukovi, který schoulený v koutku na madračce potichu skrápí slzy do ušmudlané plyšové hračky a snaží se nevypustit ani hlásku vzlyku, to proto, aby ho paní Učitelka na stráži nezaslechla a nevyplísnila mu do malých ufňukaných darebů.
"Jsem tak smutný táto ... koupíš mi bombony?"

"Koupím Ti všechno na světě, jen ať už se Ti nikdy nestýská!", honí se mi v hlavě a hledám drobné po kapsách.

"Můj kamarád byl u mě a říkal, že to bude dobrý. Hladil mě po vlasech a prý ať se mi nestýská."
"Tvůj kamarád?"
"No jasně, Lukášek, je to můj největší kamarád, posloucháme spolu pohádku od paní Učitelky"

Začínám se mít na pozoru.

Přicházíme domů, přivítání s mámou:
"Stýskalo se mi po Tobě při spaní ... plakal jsem do polštáře, potichu, aby paní učitelka nevěděla."
Dostal pusu, láskyplné obejmutí a ledovou sprchu.
"Ne, čokošku dostaneš až po jídle, na mě tohle neplatí jako na tátu!", odhalila zkušeně jeho hru na city a přátelsky na něj mrknula.
"To není fér, ty jsi tak sobecká!", z nešťastného andílka se stává známý protivný čertík, který naštvaně odchází do pokojíku.
Po chvíli se z něj ozve smutný hlásek:
"Tatíí ... já jsem tak smutný!"

Kam se mi ztratil ten nevinný klouček?!
A kam jsem schoval tu čokošku?

Brouk a dětský pohled na svět

Jsem rád, že se mnou žije dětská mysl, protože se můžu díky ní dívat na svět z jiného úhlu pohledu.
Můj syn je sice občas velký lump a trapitel naší kočky Čestmíry, ale jinak je to moc hodný a zvídavý kluk, který má Přírodu rád.
Poslední dobou, možná proto, že je léto a tím pádem jejich čas, má moc rád brouky.
Malé velké, živé mrtvé ... je mu to jedno, hlavně když do něj může strčit prstem.

Nedávno za mnou přišel s nataženou rukou, na prstě měl nějakého pidibroučka a že mi musí něco ukázat.
Lichotil mu jak je krásný a mrňavý, že je roztomilý, ale že se brouček zlobí, když do něj strčí.
"Jakpak jsi přišel na to, že se zlobí?"
"Protože nadává, když do něj žďuchnu!"
"A copak Ti povídá?"
"Brouci nemluví, táto! On na mě syčí ... poslouchej" a píchl do něj prstíkem.
"Já nic neslyším"
"Musíš si ho dát k uchu!"

A opravdu.
Když jsem jej měl těsně u ucha, brouček vydával zvláštní zvuk.
Něco mezi funěním a syčením.
A vydával ten zvuk jen v tu chvíli, když jsem do něj jemně strčil.
Prostě normální naštvanej brouk, který mi nadával, ať do něj nestrkám.

Uvědomil jsem si, že jsem si nikdy žádného brouka důkladně neprohlížel.
Když nějakého doma najdu, naberu ho na papír (brouci mají přeci velký zuby a koušou, no ne?) a odnesu jej na naší balkónovou zahrádku.
Ale nikdy mě nenapadlo, dát si ho k uchu a poslouchat, co mi ta návštěva z hmyzí říše povídá.
Od té doby se na naše pidispolubydlící dívám jinýma očima a vděčím za to svému synovi.
A dívám se jinýma očima i na svého syna.
Snažím se od něj pochytit další věci.
Tiše sleduji jeho hry, jeho povídání si s neviditelnými kamarády a snažím se znovu na svět dívat jako malý kluk.
Víte co?
Funguje to.

Dobrý den, půjde prosím Hugo ven?

U dveří se ozval zvonek a moje milá šla otevřít.
"Dobrý den, půjde prosím Hugo ven?"
Zůstala překvapeně stát s otevřenou pusou ve dveřích a koukala na cizího prcka.

Byl to šok.
Nečekali jsme, že tuto větu uslyšíme tak brzo.
Vždyť ten náš malý klon tepráve nedávno oslavil čtyři roky a když se chce v noci ze svého pokojíčku dostat k nám do ložnice pod peřinu, tak vyřvává do tmy moje jméno a prosí, ať mu rozsvítím lampičku na cestu.
Takže ta naše malá sralbotka už má svého prvního kamaráda, který stojí před vchodem a chce ho vytáhnout za dobrodružstvím.
Neuvěřitelný.
Jsem už tak starý ...

"Tak jo, my tedy příjdeme, počkej na nás", zalapala po dechu moje nejdražší a šla se chystat.
Když vyšli ven, chlapeček byl trochu zklamaný.
"Jsem myslel, že Hugo půjde ven s tátou".

Omládl jsem jako mávnutím kouzelného proutku.
Den před tím jsme se totiž já a Hugo s tímto klukem seznámili za barákem.
Hráli jsme si spolu na troly a na Pána Prstenů a prcek byl nadšený z toho, že vím kdo je to Voldemort a že jsem se bez remcání nechal párkrát přetáhnout klackem přes hlavu :-)

Jak se žije v Pokoji ...

Našel jsem ji na nočním stolku.
Nepamatuji si, kde se tam vzala, ale když už tam byla, tak jsem ji otevřel.
Pozvala mě na návštěvu k jednomu klukovi, ze kterého se zrovna dnes stal Pan Pětiletý.

Žije se svojí Mami v jednom malém Pokoji.
Jediné okno je nad nimi a za ním je Vesmír, občas jim dovnitř nakoukne Boží tvář.
Pokoj je jediný Svět a věci uvnitř jsou jediné skutečné věci.
Věci v Televizi jsou neskutečné.
Třeba zmrzina, zvířata, kamarádi.
Kluk se na ni může koukat jen hodinu ráno a hodinu večer.
Po Televizi měkne mozek.
Pan Sporák, Pod Postelí, Paní Skříň, Na Policí ... a další běžně obyčejné věci, to jsou skutečné věci.
Někdy už Mami říká, že něco budou muset vyhodit, že se do jejich Světa nevejdou, ale malý Jack pro ně vždy najde to pravé místo, kde pak bydlí.
Třeba Skořápkový had, který žije Pod Postelí a rozrůstá se o vyfouknutou skořápku pokaždé, když mají k jídlu vejce.
Nebo Labyrint z ruliček toaletního papíru, kde se schovávají kuličky, kamínky a malé věci.
Jack je poslouchá, jak si tam hrají na honěnou.
Zubní kartáček tam nesmí, je moc dlouhý a zasekl by se tam.
Hlídá proto v Pevnosti z plechovek a krabiček od Vitamínů
Jack a Mami se mají moc rádi.
Mami vymýšlí hry, čte z těch jediných pěti obrázkových knih, povídají si.
Každou noc v Neděli příjde Čert.
Donese nedělní dárek, ale je lakomý.
Jack bydlí ve své Skříni (připíchnul si tam teď obrázek spícího Já, který dostal od Mami k narozeninám) a snaží se vypnout dříve, než příjde Čert.
Mami nechce, aby se na něj Čert díval.
Není to opravdový Čert, Jack viděl podobného v Televizi, ale ten měl rohy a nebyl skutečný.
Tenhle Čert je skutečný jen když dveře zapípají.
Tuto neděli Čert nepřišel a Jack může spát u své Mami.
Čert ale nedonesl nedělní dárek ... dnes měl donést nové kalhoty, ty staré už mají díru na koleni ...

... pomalu jsem vycouval z Pokoje (možná to já jsem ta Boží tvář v okně) a nechal je spát.
Srdce mi sevřel mrazivý krunýř a v hlavě se objevily nehezké předtuchy a myšlenky začaly tvořit nové neznámé světy.
Některé knihy tohle umějí.
Stačí jen chvilku sledovat kousek příběhu uvnitř a otevře se celý nový Vesmír.
Možná, že už na návštěvu k Jackovi nikdy nepůjdu.
Ten příběh je psaný dětským jazykem s chutí kouzla života, ale nad Pokojem se vznáší tíživý poklop budoucích chmur a nevím, zda chci nechat ten poklop dopadnout.
Jen jsem vám chtěl povědět o klukovi, který žije v Pokoji a je to jeho jediný a skutečný svět.
Možná by chtěl vidět vaši tvář v Televizi, ikdyž ta tvář není skutečná ...

Emma Donoghue: Pokoj