Už jsem se vám zmínil, že v naší rodině žije trpaslík?
No fakt, nekecám! Takový ten pravý sádrový, pro někoho symbol nevkusu a kýče, pro někoho nepostradatelná kulisa zahradního záhonu.
Náš trpaslík se jmenuje Trpaslík a je kouzelný (jak jinak taky).
Jeho cesta k nám je zahalena clonou tajemství a začala v autobuse.
Děda našeho Huga je řidič. Řidič autobusu.
Vozí lidi na pohřby, děti na koupaliště, důchodce na předváděcí akce a fotbalisty na fotbal.
Po jednom fotbalovém večeru zastavil na konečné, uklízel následky vyhraného zápasu a úplně vzadu na sedadle seděl on. Trpaslík.
Koukali na sebe, mlčeli a měřili se hodnotícími pohledy.
Nakonec si padli do oka a děda ho vzal domů na večeři.
A protože děda už jednoho trpajzlíka na zahradě má, při naší nejbližší návštěvě nám ho strčil do kufru s tím, že dva trpaslíci na záhoně, to je jako dva kohouti na dvoře.
Nedělá to dobrotu.
Tak jsme si jej vzali domů a usadili ho na balkóně.
Aby koukal na lidi a hlídal naši balkónovou zahrádku.
Brzy jsme zjistili, že je kouzelný.
Teda ... přesněji řečeno, Hugo to zjistil.
Jednoho krásného slunného dne byl Hugo prostě Anděl.
Nejhodnější dítě na světě a kdybyste na Wikipedii hledali heslo "nejhodnější kluk", objevila by se tam fotka našeho Huga.
Všude si uklidil, zbaštil, co jsme mu na talíř dali a stále za námi chodil se slovy: "Mám Tě rád".
"Teda, ty jsi tak strašně hodný a milý kluk", říkali jsme, "ty si snad zasloužíš i nějakou hezkou odměnu! Copak by jsi si přál?"
Hugo je skromný kluk a přál si drobnost. Kindrvajčko.
Tak jsme mu jej slíbili, že hned při prvním nákupu, a zapomněli na to.
K večeru zaléváme naší pidi zahrádku, Hugo pomáhá, povídá si s Trpaslíkem a chvílemi něco pokřikuje na lidi pod námi.
A jak si tak povídá s Trpaslíkem, najednou radostně vykřikne a ukazuje na košík, který má Trpaslík o sebe opřený a který byl vždycky prázdný.
V košíku leží Kindervajčko!
Od té doby, pokaždé, když je Hugo andílkovatý, donese mu Trpaslík dárek.
Tu nějakou sladkost, tu Hnusáka Lepáka nebo Legopanáčka.
Drobnosti, které udělají radost.
Hugo vždycky slušně poděkuje a občas si mu posteskne, coby jako rád.
A občas to opravdu dostane.
Jak šel čas, z Huga a Trpaslíka se stali kamarádi a Trpaslík byl najednou člen rodiny.
Nedávno měl Hugo období, kdy do něj vplula předškolková puberta a zlobil.
Neposlouchal, nechtěl jíst, nechtěl uklízet, vztekal se.
Varovali jsme ho, že se Trpaslík bude zlobit a nic mu nedonese.
Nevěřil.
Měl silné řeči o tom, jak mu Trpaslík dá vše, co si přeje, jak je jeho velký kamarád a že ho má rád.
Jednoho dne ale přetekl pohár trpělivosti i Trpaslíkovi a v noci se odstěhoval.
Jen po sobě na balkoně nechal dopis, že u zlobivého kluka bydlet nebude a pokud chce, aby se vrátil, tak ať se snaží.
A Hugo se po dvou třech dnech začal snažit.
Stýskalo se mu po kamarádovi a co si budeme nalhávat, stýskalo se mu i po dárečkách.
Začal pozvolna zase poslouchat, trochu uklízet a hlavně neodmlouvat a zase pěkně baštit.
Po zhruba čtrnácti dnech jsem si všichni sedli ke stolu a nakreslili Trpaslíkovi dopis.
Vylepili jsme ho na okno a Hugo na celé sídliště volal, ať se mu vrátí.
No a jednoho krásného dne, kdy byl opět naprosto úžasný, se mu Trpaslík vrátil a je s námi doteď.
