Aprílový déšť

Na prodloužený velikonoční víkend jsme si naplánovali pár návštěv, pár cest.
Už na začátku ale Hugovi vyskočil první pupínek.
Druhý den nebylo o čem pochybovat.
Říkám mu "Pupínku" a bojím se ho pohladit.
Překvapilo mě, že v dnešní době se neštovice nezatírají tekutým pudrem, protože prý jen zhoršuje svědění.
Když toho našeho poďobaného chudáčka vidím, svrbí mě celé tělo a musím se škrábat na místech, kde mám drobné kráterky po neštovicích svých.
Je statečný, to já byl na jeho místě ufňukánek.
Dnes mi řekl, ať už ho tolik neokukuju ...

Velikonoce moc neprožíváme.
Všichni ležíme doma, díváme si navzájem do očí a povídáme si.
Nikam se nehoníme, užíváme volna.
Jsme infekční, koledníky dovnitř nepustíme.
Tím pádem se nemusíme trápit s jarním úklidem a chuchvalce zvířecí srsti si můžou hrát na ty pověstné chomáče létající po pouštích.

Šel jsem s psíkovou vyprovodit Slunce a žasnul nad tou krásou.
Bylo úžasné světlo, Slunce ozařovalo mraky.
A najednou světlo nebylo a z mraků se stala šedivá pokrývka oblohy.
Začal z ní crčet první aprílový déšt.
eLiška zavoněla jako mokrý pes a promočené kalhoty se lepily na zmrzlý zadek.
Přesto mi bylo do zpěvu. První jarní zmoknutí.

Doma v pyžamu, zamotal jsem osm čerstvých vrbových proutků do pokřivené pomlázky.
Aby moje žena byla krásná a zdravá.
Kočka si hraje s proutkem, který zbyl a psíková rozkousává odřezky.
Velikonoční pondělí bude podobné.
Pohladím ženu omlazujicím proutím a podrbu puntíkatého syna ve vlasech.
Občas se podíváme z okna a budeme doufat, že aprílové počasí vyčaruje duhu.
Jaro je tu ... mám z něj upřímnou radost.

Potůčkovic mlsná sobota

Byl páteční den, kdy Měsíc dorostl do svého úplňku a já se od rána držel daleko od jídla.
Tento rok se to snažím dělat každý úplněk a dnes se mi dokonce podařilo do nejezení zatáhnout i Lucii. Vlastně ani nevím, proč já to vlastně dělám, každopádně mě to baví a připravím si tím den, který je vždy trochu jiný než dny ostatní. Nemluvě o tom, že druhý den si jídlo opravdu vychutnám.

Kolem poledne mi na Messenger přišla zpráva od Lucie, prozrazující, že hladovění zvládá levou zadní:
"Duši? V Brně je foodfestival a ochutnávka uzenýho, nezajedeme?"
Úplně ji vidím, jak si s Hugem užívá jarní prázdniny, kručí ji v břiše a na netu si sem tam sjede nějaký foodblog či foodinstagram, aby alespoň zrak se najedl.

Počítám ... cesta tam, cesta zpátky, vstupné + moje strašná nechuť jít mezi davy lidí ...
"Hele Luci, to je strašně zbytečně vydaných peněz jen proto, aby jsi se najedla, víš kolik by za to mohlo být knih? Neuděláme si raději svůj vlastní foodfestival u nás v Třebíči?"
"!!!"
A bylo to.
Nejíst ten den už vydržela, ale do večera měla v hlavě plán, kam všude si v sobotu zajdeme.
Mluvila o tom celý večer a mně se sbíhaly sliny natolik, že jsem musel jít spát už o půl osmé, abych ten svůj půst neporušil a nevyraboval lednici ...

upravené logo z portálu www.freepik.com

V sobotu ráno byla Lucie vzhůru nezvykle brzy a popoháněla nás slovy: "Vstávejte, vstávejte, snídaně nás čeká!"

Tímto byl náš mini food festival Potůčkovic mlsná sobota prohlášen za zahájený.

Hugo byl ze začátku sice trochu nerudný, že mu kazíme jeho sobotní plány, ale teplé kakao a palačinka mu brzy na tváři vykouzlily úsměv. Po chvíli začínal vypočítávat, co všechno na palačince má.
"Tati, tady je nutela, med, rozlitá čokoláda, posypaná cukrem a rozřízlá jahoda." Skoro jakoby nám tím chtěl naznačit, že mu doma palačinku děláme suchou :-) Je vidět, že mu chutná ...

Seděli jsme v cukrárně a kavárně Pod Lampou a společně vzpomínali na dobu, kdy byl Hugíno ještě prckovitý prcek a kdy nám tu vždy upíjel mlíko do kafe, protože z cizího přeci chutná nejvíc. S radostí sledujeme, že vzhled cukrárny se pomalu a jistě mění z ušmudlného neosobního místa na místo, které může mít člověk opravdu rád. Teď se ještě zbavit té, pro mě krajně nevkusné, malby starého města a nebudu mít co vytknout ;-)

Dva chutné tousty a kafe na chvíli umlčely můj vyhladovělý žaludek a tak můžeme vyrazit dále, vzhůru za naším ochutnávacím dobrodružstvím.

Procházíme se prosluněným městem, sledujeme spící kachnu na chodníku, uhýbáme padajícím kusům sněhu ze střech a zavěšení do sebe si povídáme o ničem. Normální klidné ráno plné očekávání, cože si to dáme dobrého k obědu. Jsme šťastní a bezstarostní, jsme spolu a ikdyž malý bručoun si občas posteskne, že na jídle doma u telky nevidí nic špatného, i na něm je vidět, že vzal náš malý ochutnávací festival za svůj. Courneme sem a courneme tam a už stojíme před vchodem nově otevřené hamburgrárny Amici Bistro & Delivery, kam se těším já.
Očekávání mám velké ... a zklamání také :-(

Prostor skvělý, nabídka super ... za kamny minimálně pět lidí, vše napovídá tomu, že tady to fungovat bude. Ale nefunguje. Čekáme dlouho. Jsme jediní v restauraci, ale obsluha vyrábí jídlo na rozvoz. Sice nikdo nikam nic neodváží, ale vypadá to tak. Každopádně kuchtíci něco kuchtí. Servírka se občas usměje, ale nic nevysvětlí.

Čekáme, máme spóóóusty času na povídání. A na snění o té suprové vyhlášené chuti, která se k nám donášela ze všech stran. Popíjíme Fritz limču, hladíme si pupíky.
Je na co se dívat, Lucii to totiž náramně sluší a taková ta zamilovaná jiskra v jejím oku je pořád na svém místě. Hugíno brebentí ta svá klučičí moudra a je to vlastně moc hezký čas čekání. Pořád lepší, než doma vysávat obyvák ;-)

Konečně dostáváme své talíře, radost pohledět! Vypadá to náramně. Na vzhledu si zde dávají záležet.
Můj Amiciburger je vlažný. Spodní houska promočená. Volské oko naprosto studené. Tenhle burger si počkal stejně dlouho jako já ... ach jo :-( Hranolky ale luxusní, to zase jo.

U Lucie vše naprosto v pořádku, zde se zadařilo, zde očekávání splněno. Pochutnává si, vychutnává své očekávání. Pochvaluje si tak moc, až jí to opravdu uvěřím a začínám závidět. No tak jo, dám jim šanci ještě někdy jindy. Všiml jsem si, že tu mají burger, který vyhrál nějakou cenu burgrů, to by mohla být dobrá volba. Jestli teda do té doby neotevřou Na Barborce ;-)

Cestou z Amici jsme chtěli ještě zajít na luxusní čokoládu z pytlíku, ale nestihli jsme je, mezitím nám zavřeli ... čím ale završit náš malý rodinný festival chuti?
OK. Musíme se k něčemu přiznat.

Já a Lucie jsme kafoví barbaři. Na návštěvách dáváme přednost rozpustnému kafi před tím, co dělá mašina z kapslí a Lucinčina nejoblíběnější kavárna je .... tramtadadá ... automat na nádraží. A je to vlastně i moje oblíbená "kavárna". Protože hned vedle je veřejná knihovnička s knihami, které si můžete vzít domů.
No a cestou domů si Lucie vzpomněla, že v automatu u supermarketu mají novou příchuť.
Vaječný koňak, či co.
Volba byla tedy jasná, ještě zajedeme pro kočočí žrádlo a dáme si luxusní kafe z automatu.
Co vám budu povídat.
Nová příchuť byla hnusná, kelímek s logem hokejových nadšenců ošklivý tak, že ani semínka papriky v něm nebudu předpěstovávat. Ale my jsme se na sebe spokojeně podívali, usmáli se na sebe a bylo nám jasné, že tenhle den se opravdu vyvedl.
K večeři jsme si ještě objednali dva kousky z Pizza Bar San Marco a zbaštili je spokojeně u filmu Lego Batman, který byl prostě super a tiskli se k sobě na malém gauči, maje nohy na stole, kočky na klíně a psíka pod tím stolem.
Jasně, kdekdo může říci, že to byl úplně normální den s jídlem venku. Stejný, jako každý jiný.
Ale to, že jsme tomuto dni přidělili logo, název a přistupovali k němu jako k něčemu vyjimečnému, tohle vše z něj udělalo den neobyčejný. Den, který si určitě budeme chtít zopakovat.

Takže dobrou chuť a ať se obyčejné dny umí proměnit v neobyčejné ... ;-)

Dnes je mu deset let ...

Dnes je mu deset let.
Stal se z něj vytáhlý kluk s načesanou patkou, který mi vršek hlavy opírá o prsa, brzy jej budu mít po krk a časem mi dost možná přeroste přes hlavu.
Před deseti lety jsem jej poprvé rozechvěle objímal, bál jsem se jej silněji pohladit, abych mu neublížil a měl jsem panickou hrůzu z jeho destrukčního tlačítka tam na tom místě na hlavě, kde mu ještě nedorostla lebka.

Takto namalovala Huga Lucie

 Dnes jej objímám také rozechvěle, bojím se jej silněji pohladit, aby se mi otráveně nevykroutil z náručí a mám panickou hrůzu z té noční doby, kdy musím přijít do jeho pokojíku a říci mu, ať to vypne a jde spát.
Protože v tu chvíli jsem pro něj ten nejhorší táta na světě, který mu nic nedovolí a nechápe, že teď to prostě přeci vypnout nemůže ...

Je mu deset let a dost často se na mě zlobí.
Svoboda je pro něj přirozená a důležitá věc a přísnost táty dost omezující pruda.
Přesto nakonec příjde, stoupne si na špičky, dá mi pusu a procedí skrz zuby "Dobrou".
Rozdrbu mu tu jeho učesanou patku, také mu popřeju dobrou noc a říkám si, jaké to asi bude za pár let, až místo pusy a přání dobré noci za sebou bouchne dveřmi a skrz zuby jen procedí "trapáku".

Ale ne, nebudu malovat čerty na zeď.
Věřím, že to jeho dospívání v mladého muže přežijeme se ctí a za dalších deset let se takhle k večeru na mě podívá, spiklenecky mrkne a řekne mi: "Pojď na jedno, táto."

Šťastné narozeniny, ty můj kluku. Mám Tě hrozně moc rád ;-)

Báseň

Přišel jsem z práce, unavený a hladový.
Roztěkaný ... chvilku mi trvá, než opustím ten mírně chaotický pracovní mód a v hlavě se přepnu do módu vytahaných pohodlných domácích tepláků.
Psíková radostně vrtí chvostem, žena radostně poskakuje, syn něco zabručí ze svého pokoje a kočky si u prázdných misek stěžují na krutý život.

Má milá podezřele mlčí, něžně se usmívá.
Čeká.
Pak to najdu.
Na stole. Připravené.
Pár slov, rukou psané.
Hned je vidět snaha a péče.
Její běžně neupravený horlivý rukopis je protentokrát zkrocen.
Tohle nebude obyčejný nákupní seznam.

Ilustrace z knihy Slaďák (Philippa Rice)

Je to báseň.
O mně, pro mě.
Vyznání lásky.
Po 13 letech stále se srdcem na konci.
Jsem překvapený a dojatý.
Slova básně si nechám pro sebe, chci se ale podělit s tou radostí.
Někdy stačí opravdu málo, jak udělat druhého šťastným.
Dát mu najevo, že na něj myslíte.
Napsat mu báseň ...

Lucie, děkuji! 

Vzkvétání

Všímám si, že se z toho poslední dobou stává jakýsi společenský trend. Mluvit o něm negativně.
Mluví o něm moderátoři v rádiu, píší o něm blogeři na sociálních sítích a baví se o něm lidé na ulicích.
I já jsem to pár let zpět dělal.
Brojil proti, vysmíval se, podceňoval. Zrazoval od něj a vymlouval ho ostatním.
Mával nad ním rukou a měl u toho pohrdavý úšklebek.
Předsevzetí do nového roku.
Přiznat v dnešní době veřejně, že do nového roku vstupujete se seznamem předsevzetí, to chce mít odvahu.

"Stejně to nedodržíš!"
"Jen tě to bude stresovat a budeš se pak cítit mizerně!"
"A proč na konci roku? Když chceš něco změnit, tak přeci začni hned, ne až na začátku nového roku!"
"Celou dobu nic neděláš a teď čekáš, že se to změní? Směšné!"

Podobných řečí je spousta a je jich rozhodně více, než vět typu "Jasně, směle do toho, to dokážeš!"
Čím to?
Opravdu jsme takoví, že nejsme schopni dodržet své plány, jít za svými sny?
Nemáme výdrž, neumíme do toho vložit srdíčko a chybí nám ten správný tah na branku?
Nemyslím si. Myslím si, že to prostě jen všechno bereme za špatný konec.
Už jsem o tom trochu psal minule ve svém výlevu Co nechci a co se mi nelíbí.
Největším problémem bude asi to, že si dáváme předsevzetí, která se nám ve skutečnosti nelíbí a která nechceme plnit. Která jdou přes naší přirozenost a pohodu.
Ikdyž překonávání sebe sama je veskrze pozitivní věc, u překonávání sebe sama to chce něco více, než jen obyčejné předsevzetí. Tu je na řadě opravdové odhodlání a v tomto případě je opravdu jedno, kdy člověk začne. Hlavně, že začne.
Já tu ale teď mluvím o předsevzetích, která doopravdy můžou fungovat, která nový roku udělají hezčí a která můžou vydržet až do roku dalšího. Mluvím o předsevzetích, která můžou být našimi věrnými průvodci.

Ilustrace Scott Erikson www.scottericksonart.com

Pojďme na to letos trochu jinak. Oklikou. Uchopme to za druhý konec než doposud.
Na chvilku se zastavme a zamysleme se nad rokem, který dnes končí.

Co se nám na něm líbilo, co se nám povedlo? Co nás dělalo šťastnými?
Co nás bavilo a co bysme si rádi zopakovali? ...
Už to všechno vidíte? Vybavují se vám ty krásné okamžiky jeden za druhým? Ano?

Tak tady máte svá předsevzetí do nového roku.
Řekněte si, že v nastávajícím roce budete opakovat a prohlubovat všechno to, co se vám podařilo, co vás dělalo šťastnými doposud.

Rozhodněte se, že budete VZKVÉTAT.

Zaměřte se na ta drobná semínka štěstí, která se vám ve starém roce podařila zasít a zaměřte se na ně.
Starejte se o ně. Zalévejte je. Věnujte jim prostor a věnujte jim svojí pozornost.
Povzbuzujte je k růstu.
Zaměřte se na to, co vás dělá šťastnými.
Protože když budete šťastní, zvládnete pak hravě i ta semínka plevele, která vám tak trochu hyzdí vaši duševní zahrádku. Když vám totiž vyrostou silné rostliny štestí, zastíní ty nedomrlé výhonky plevele.
Všichni přeci víme, že sílí to, co zaléváme, co hnojíme. Sílí to, na co se zaměřujeme.
Tak neplýtvejme prosím vodou na plevel, není to moc chytrý nápad ;-)

Takže směle do toho. Dávejme si svá novoroční předsevzetí. To dokážeme!

Co nechci, co se mi nelíbí?

Jako každý rok touto dobou, často sedím nad prázdným diářem, který se za pár dní stane mým novým deníkem a upravuji si jeho úvodní stránky.
Přelepuji bílým samolepícím papírem všechny ty první listy, kde jsou plánovací tabulky, státní svátky v sousedních zemí, seznamy jmen v celém roce a další různé chytrosti a nezajímavosti.
Ty stránky, které nikdy nikdo nepoužívá a jsou tam jen do počtu (nebo vy je snad někdo používáte?).
A pak ty prázdný bílý místa zaplňuji svými plány a sny.
Kreslím si, píšu si. Vystřihuji a lepím a při tom si sním o dalším novém roce.
Protože další nový rok, to bude něco!

"Ty a ta Tvoje předsevzetí ..." usmívá se dobrosrdečně moje žena a chce vědět, copak plánuji tentokrát.
Tak jí to povím.
"Ale vždyť to jsou jen samé hezké a jednoduché věci, to není žádné předsevzetí! Musíš si přeci vybrat něco, co Tě nutí se přemáhat."
Koukám se na ni nechápavě.
Jen samé hezké a jednoduché věci? No a? Není snad smyslem hledání štěstí právě tohle? Dávat prostor věcem hezkým a jednoduchým? Zaměřovat se právě na ně?
Jasně, že lidé opouštějí svá předsevzetí hned první týden, když si do plánů dávají jen samé nehezké věci, které se jim nelíbí a které ve skutečnosti nechtějí dělat!
Je to přeci logické, že opouštíme věci, které nás nedělají šťastnými.

Ale vrtalo mi to hlavou, ne že ne.
Zavřel jsem oči, dal nohy na stůl a přemýšlel.
Co vlastně ve skutečnosti nechci? Co se mi nelíbí?

Začal jsem si kreslit a u toho si klást otázky. A taky si na ně odpovídat.
Jasně, že se mi tam objevily takový ty legrační odpovědi jako: "Nechci mít pupík" a "Nechci být fotr". Objevily se mi tam ale i myšlenky, které mě docela překvapily.

"Nechci být jako ona, protože nesouhlasím s jejím názorem, že všichni lidi jsou hlupáci."
"Nechci mluvit o lidech jako on, protože vidím, že jeho názory jsou založené pouze na smyšlených doměnkách."
"Nechci se stýkat s lidmi, kteří ve mně probouzejí jen to nejhorší ze mně." 

Namalováno, zapsáno, vzáno v potaz.
V deníku umístěno hned vedle sekce Co chci, co se mi líbí.
Protože mi došlo, že aby byl člověk spokojený, potřebuje k tomu dvě věci.
Vědět, co od života chce. A také vědět, co od života nechce.
Určitě bude náš život jednodušší, když má jasně vytýčené hranice.

P.S. U mě to zafungovalo hned druhý den.
Dostal jsem se do situace, kdy bych zareagoval úplně stejně, jako reaguje člověk, na kterém se mi tato vlastnost úplně příčí. Vzpomněl jsem si na tuhle svojí myšlenkovou mapu a nelibou reakci ihned spolknul.
Strašně, ale opravdu strašně moc, se mi ulevilo. Rozlila se ve mně hrdost nad sebou samým.
Začínám plnit svá předsevzetí a to nový rok ještě ani nezačal.

Ano, takhle jednoduché to je ... ;-)

Vstát o pár hodin dřív ...

Ikdyž se to možná na první pohled nezdá, i v prodejně nářadí je na konci roku šrumec.
Dost velký šrumec.
Ne snad proto, že by lidé chtěli pod stromečkem najít kompresor, sbíječku nebo podlahový mycí stroj, ale proto, že firmy před koncem roku optimalizují své daně ... nákupem potřebného nářadí.
Takže už třetí týden žiju v řízeném chaosu, vytvářím a posílám nabídky, sepisuji sáhodlouhé seznamy toho, kdo a co si objednal, telefonuju, píšu emaily, vybaluju a zase zabaluju balíky, mluvím s lidmi reálnými i s lidmi nikdy neviděnými. Piju jedno kafe za druhým a poslouchám jediné album stále dokola, protože nemám čas si najít a pustit jiné. A celou dobu si přeji, ať už je konečně leden a já můžu začít počítat všechny ty spojky, řetězy a vrtačky v klidném týdnu inventury.
Prostě je toho moc. Ale to vám asi ani nemusím říkat. Všichni toho máme na konci roku moc.
Tak to prostě je a nikdy to pravděpodobně nebude jiné. Musíme zatnou zuby a snažit se to vše, se ctí, přežít.

Norman Rockwell, Crackers in Bed (1921)

Po jednom takovém uspěchaném dni, plném nevybalených krabic a nevyřešených emailů, mě napadla smělá myšlenka. Ráno vstanu o pár hodin dřív, ještě za tmy odejdu do práce a než začnou chodit lidi a zvonit telefony, všechny ty hromady povinností vyřeším najednou. Dříve než výjde zimní Slunce.

A jak jsem si naplánoval, tak jsem i učinil.
Nastavil si budík a v čase, kdy i psíková se na mě tvářila krajně nedůvěřivě, jsem si udělal kafe.
Unaveně se začal přemlouval, abych se převlékl a šel.
Pomalu jsem si však začal uvědomovat tu probouzející se blbou náladu, která začala hrozit, že převezme vládu nad mým dnešním dnem.
Začal jsem v duchu nadávat na Vánoce, na Zimu, na blbé konce roku. Na práci a na to, že něco musím.

A pak mi to došlo.
Nemusím!
Já se přeci nemusím hned teď převléci a jít do mrazivé tmy, abych byl v práci dřív. Vstal jsem o pár hodin dřív ... a rozdělaná práce přeci většinou neuteče, počká si na mě.
Hrozně se mi ulevilo, spadl ze mně ten balvan ranní nasranosti a duši zaplavil hřejivý pocit. Vzal jsem kafe a vrátil se do peřin. Rozsvítil noční lampičku, přitiskl se ke spící ženě, přikryl se kočkou a psem a rozevřel knihu.
Pomalu jsem usrkával chladnoucí kafe a obracel stánku za stránkou. Odplul jsem myšlenkami do světa skrytým za černými písmeny a odpočíval. Relaxoval.
Když se rodina v běžném čase probudila, byl ze mně člověk, který přečetl půl knihy a který se cítí naprosto skvěle ... a v práci? V práci se nezměnilo vůbec nic. Jen jsem to bral více statečně, protože uvnitř srdce mi vznikl další knižní vesmír ... krajina, kam se můžu uchýlit, až chaos bude přebírat moc nad tím mým světem skutečným. Opravdu to byl příjemně osvobozující pocit! Takže zítra zas ... vytvářet nové vesmíry !? ;-)