úterý 19. prosince 2017

Vstát o pár hodin dřív ...

Ikdyž se to možná na první pohled nezdá, i v prodejně nářadí je na konci roku šrumec.
Dost velký šrumec.
Ne snad proto, že by lidé chtěli pod stromečkem najít kompresor, sbíječku nebo podlahový mycí stroj, ale proto, že firmy před koncem roku optimalizují své daně ... nákupem potřebného nářadí.
Takže už třetí týden žiju v řízeném chaosu, vytvářím a posílám nabídky, sepisuji sáhodlouhé seznamy toho, kdo a co si objednal, telefonuju, píšu emaily, vybaluju a zase zabaluju balíky, mluvím s lidmi reálnými i s lidmi nikdy neviděnými. Piju jedno kafe za druhým a poslouchám jediné album stále dokola, protože nemám čas si najít a pustit jiné. A celou dobu si přeji, ať už je konečně leden a já můžu začít počítat všechny ty spojky, řetězy a vrtačky v klidném týdnu inventury.
Prostě je toho moc. Ale to vám asi ani nemusím říkat. Všichni toho máme na konci roku moc.
Tak to prostě je a nikdy to pravděpodobně nebude jiné. Musíme zatnou zuby a snažit se to vše, se ctí, přežít.

Norman Rockwell, Crackers in Bed (1921)
Po jednom takovém uspěchaném dni, plném nevybalených krabic a nevyřešených emailů, mě napadla smělá myšlenka. Ráno vstanu o pár hodin dřív, ještě za tmy odejdu do práce a než začnou chodit lidi a zvonit telefony, všechny ty hromady povinností vyřeším najednou. Dříve než výjde zimní Slunce.

A jak jsem si naplánoval, tak jsem i učinil.
Nastavil si budík a v čase, kdy i psíková se na mě tvářila krajně nedůvěřivě, jsem si udělal kafe.
Unaveně se začal přemlouval, abych se převlékl a šel.
Pomalu jsem si však začal uvědomovat tu probouzející se blbou náladu, která začala hrozit, že převezme vládu nad mým dnešním dnem.
Začal jsem v duchu nadávat na Vánoce, na Zimu, na blbé konce roku. Na práci a na to, že něco musím.

A pak mi to došlo.
Nemusím!
Já se přeci nemusím hned teď převléci a jít do mrazivé tmy, abych byl v práci dřív. Vstal jsem o pár hodin dřív ... a rozdělaná práce přeci většinou neuteče, počká si na mě.
Hrozně se mi ulevilo, spadl ze mně ten balvan ranní nasranosti a duši zaplavil hřejivý pocit. Vzal jsem kafe a vrátil se do peřin. Rozsvítil noční lampičku, přitiskl se ke spící ženě, přikryl se kočkou a psem a rozevřel knihu.
Pomalu jsem usrkával chladnoucí kafe a obracel stánku za stránkou. Odplul jsem myšlenkami do světa skrytým za černými písmeny a odpočíval. Relaxoval.
Když se rodina v běžném čase probudila, byl ze mně člověk, který přečetl půl knihy a který se cítí naprosto skvěle ... a v práci? V práci se nezměnilo vůbec nic. Jen jsem to bral více statečně, protože uvnitř srdce mi vznikl další knižní vesmír ... krajina, kam se můžu uchýlit, až chaos bude přebírat moc nad tím mým světem skutečným. Opravdu to byl příjemně osvobozující pocit! Takže zítra zas ... vytvářet nové vesmíry !? ;-)

2 komentáře:

Jana Burianová řekl(a)...

To je počteníčko, pobavilo i inspirovalo:)

Dušan Potůček řekl(a)...

Super, mise splněna ;-)