Neplánovaný den otce a syna

Měl jsem jít dnes do práce brzy ráno a se mnou měl jít i Hugo.
Občas to tak děláme.
Já jdu na šestou, on se zalepenýma očima se mnou a pak se je snaží rozlepit u monitoru s pohádkami až do půl osmé, kdy společně vyrazíme k nedaleké škole. To proto, abych jej mohl odpoledne vyzvednout ještě za světla a on nemusel tvrdnout v družině do tmy.
Sem tam jsem za to mými kolegy nazván otcem tyranem, když jej nutím takhle brzy vstávat, ale on to většinou bere jako vítanou změnu. Jako ranní dobrodružství.
Dnes se mu ale ze snu nechtělo a jen setřel slinu z koutku úst, obrátil se na druhý bok, přitáhl k sobě ošívající se kotě a na moje melodicky znějící prozpěvování: "Vstávej semínko holala ..." zvysoka kašlal.
Tak jsem jej nechal spát, vytáhl knihu a zůstal v posteli také.
Říkám to pořád, člověk si musí umět způsobovat drobné radosti ... bylo to vlastně moc hezké ráno.

Dopoledne mi najednou v práci zvoní telefon s tím, že si pro Huga musíme přijít, protože se snažil čelem rozbít led při bruslení. Prý se mu motá hlava a tak. Kolega obětavě vzal dnešní den za mě a já mohl z práce vyrazit vyzvednout raněného.

Ilustrace: Joseph Harry Anderson

Pančelka mě sprdla hned u vchodu, že cyklistická helma je mu na ledu houby platná a vyvedla nás ze stadionu.Vrátila se zpět na led, kde kroužila více než polovina dětí bez helem.
My děláme totiž vždycky všechno špatně. Špatně obalené sešity, špatně ořezané pastelky, špatné svačiny, špatné helmy, špatné myšlenky a špatné světy. "Ostatní děti to zvládly" ... napsala nám Pančelka jednou do učebnice.
Je to naše oblíbená poznámka :-)

Přišli jsme domů, zelený Hugo cestou zrůžověl, zdvojené a rozmazané vidění se srovnalo projitím domovními dveřmi.
Při válení se v posteli a cpaní se při tom dobrotami uklidňujeme po telefonu mámu, že nezvrací a že to otřes mozku možná nebude.
Chystáme se na lívance do nedaleké restaurace, knihovna za chvilku taky otevírá ... vypadá to, že dnešní moc hezké ráno bude mít moc hezké pokračování. Přeju vám pěkný víkend, děcka ;-)

Kouzlo psaného slova

Můj, už ne tak malý, Hugo objevuje kouzlo psaného slova.
Ještě sice nezná všechna písmenka, ještě nerozumí mezerám a občas si nějaké to písmenko poplete, ale to přeci vůbec nevadí. Důležitý je výsledek.

Objevil, že díky psanému slovu může získat to, co chce. Od rána mu totiž slibuju, že si s ním zahraji hru na PC. Ale pořád mi do toho něco lezlo.
Facebook. Kafe. Kniha. Zevlování u ptačí budky. Meditace pod peřinou.
Zničeho nic mi ale na polštáři přistál citově vyděračský dopis (cituji):

"Stisknutím F2 připojte se.
Proč nejde táta hrat, proč nejde hrat z Hugem"

No řekněte sami ... mohli byste nejít? ;-)

Malí knihomolové

Jsem knihomol a kolem knih a různých příběhů se točí podstatná část mého života.
Uznávám, že někdy možná na úkor života reálného, ale co už ;-)
Je neděle ráno, většina obyvatel našeho paneláku ještě spí, snad jen sousedi s příručním psiskem občurávají naši oblíbenou břízu před domem. Hugo otevřel oči a s nenápadným pokašláváním a "nechtěným" protahováním mě kopnutím do slabin probudí. "Dobré ráno"... čas, kdy ani v pracovní týden normálně nevstáváme. Popovídá o dnešním snu, vysvětlí funkčnost zmrazovacího zařízení na lávové démony (který včera před spaním nakreslil na papír) a sápe se po svém časopise.

Ilustrace Robert Wagt

Pod záda naskládá všechny volné polštáře, opře se o pelest a začte se do barevných stránek. I přesto, že neumí číst (no dobře, už ledasco přelouská, je přeci šikovný prvňák, ale na nějaké odpočinkové čtení to není).
Následuju jeho příkladu, otevřu knihu a společně si užíváme čtecí nedělní ráno. Něco si brumlá pod nosem ... skoro to vypadá, jakoby si četl polohlasně pro sebe.
Podívám se, co ho zaujalo. Je tam obrázek a na něm spousty postav. Nikdo nemluví. A jeho oči kmitají od jednoho účastníka děje ke druhému. Úsměv mu hraje na tváři. Zamyšleně ho pozoruji, přemýšlím. Jaký příběh se právě odehrává v jeho hlavě?
Ano, postavy jsou nakreslené při nějak činnosti, ale dál nic. Dál to nepokračuje. Dál je to na čtenářovi. Do děje už musí zapojovat svoji fantazii, svoje zkušenosti, své znalosti.
Tak moc bych chtěl vidět ten jeho vnitřní film, který se odehrává v malé hlavě, když si prohlíží barevné obrázky v knize.
Je mi jasné, že do děje promítá svůj život, svůj pohled na svět ... ale jaký je ten pohled?
Nemůžu se ani zeptat, protože ještě zdaleka neumí svůj vnitřní svět popsat slovy tak, abych já v té změti slov a chaotického vyprávění pobral všechny ty obrazy.
Je ta mračící se postava (připomínající kouzelníka) jeho táta, který mu právě zakazuje zábavu za to, že opět nesnědl svůj oběd? Nebo že bych byl ten rozesmátý kluk, který se s jiným klukem (s ním) houpe na houpačce? Nebo tam nejsem vůbec a on je tam sám s kamarády a důležitě spolu probírají hru, kterou sice nesmí hrát, ale ví o ni snad úplně všechno?
Tak rád bych si pamatoval své myšlenky z doby, kdy jsem i já byl prvňák.
Co se mi honilo hlavou? Na co jsem myslel?
Také jsem byl jako on.
Ráno se probudil, protáhl se v posteli a sáhnul po svých časopisech, po svých knihách.
A ikdyž jsem neuměl číst, dokázal se mi ten knižní svět před očima rozpohybovat a odvést mě pryč, do světa fantazie.
S potěšením si uvědomuji, že ikdyž jsem už dospělý kluk, pořád mám ten dar po shlédnutí jednoho malého obrázku vymyslet celý svět s drobnými příběhy.
Odpoutat se od světa svého, hmatatelného a stvořit zcela úplně nový vesmír. Ikdyby ten vesmír měl tvořit jen jeden malý pokoj, kde jsem jen já a můj vnitřní svět.
Jsem za to moc rád.

Hledání duševního rozcestí

Někdy to na člověka prostě příjde.
Ten pocit, že zrovna teď, v tuhle chvíli, musí zastavit, nebo se z toho všeho (s prominutím) posere.
Zná to určitě každý.
Nakládáme si na duši další a další těžké břemeno, hrbíme se pod tíhou (ať už skutečných či smyšlených) křivd a výčitek, pochybujeme o správnosti vlastních rozhodnutí a skutků, ztrácíme se v očekávání druhých. Ztrácíme pravdivou představu o sobě samých.
Hledáme cestu, protože zjišťujeme, že z té dosavadní jsme už dávno sešli a dorazili k místu, kudy už projít prostě nejde. Co dál? Kam se vydat?
Nevíme.
A tak nečinně stojíme před tou propastí, díváme se na ní a čekáme zda uhne. A ona neuhýbá.
I nadále existuje a my stále stojíme a civíme.
Patová situace. Musíme uhnout, vrátit se zpět ... cokoliv. Ale nejde to.
I já jsem se ocitl v takové situaci. Sešel jsem z cesty a zabloudil. Někde jsem se ztratil.
Rozhlížím se kolem sebe, hledám stezku okolo a snažím se projít dál.
Ohlížím se zpátky a přemýšlím, kdy naposledy bylo rozcestí, kde bych se mohl vydat jiným směrem. Je tak strašně daleko.

Brent Cotton .:.The Crossroads
http://cottonfinearts.com/

Přešlapuji na místě, kroutím hlavou, křičím, vztekám se, pláču a žadoním.
Nakonec se zhluboka nadechnu a ... a se zavřenýma očima a skříženýma nohama se posadím na zem.

Ve skutečnosti jsem odjel na naší rodinnou chatu do lesů.

Uposlechl jsem tomu stále hlasitějšímu volání uvnitř sebe a vyhledal samotu. Alespoň na pár dní. Vrátil jsem se na místo svého dětství, kde jsem trávil každý víkend a každé školní prázdniny.
Chata stojí uprostřed krásné krajiny, na kraji lesa na kopci, pod nímž teče řeka (nahoře je slyšet tiché šumění splavu). Široko daleko žádný člověk. Jedinou známkou živé lidské společnosti jsou občasné zvuky vlaku v dálce za lesem, opuštěné chalupy okolo a světla vesnice asi dva kilometry daleko.
Vzal jsem si knihu, papír a tužku. Notebook kvůli muzice a kvůli psaní. Nakonec jsem stejně nenapsal ani řádku a místo muziky raději poslouchal hučení kamen a zpěv ptáků všude okolo.
Vypnul jsem ... naprosto.
Přikládal jsem do kamen, pil čaj, kafe. Koukal jsem z okna a sledoval ptáky (bylo jich tu o tolik víc než u nás na sídlišti). Chodil pro vodu ke studánce. Pro dřevo do boudy. Procházel se v noci okolo chaty a překonával strach ze tmy. Z lesních duchů. Stál uprostřed louky se zakloněnou hlavou a sledoval jasné hvězdy. Nevařil. Jedl jen málo, skoro se postil. Četl jsem knihu a kreslil na papír. Plašil srnce nad chalupou a poslouchal jejich rozhořčené štěkání. Sypal do krmítek semínka a do krmelce dával úplatky lesním tvorům. Procházel se podél řeky a objevoval známky po bobrovi. Procházel se po kraji a rozhlížel se okolo. Myslel na babičku a dědu, kteří na chatě žili až do konce svých dnů. Myslel jsem na to, že ta sýkorka, která mi stále kouká do okna, je právě babička a s pochopením kýve hlavou. To ona tu nakonec dlouhé roky žila sama, jen o víkendech jí navštěvovaly děti a vnoučata. V létě, v zimě. Stále. Začínal jsem ji chápat.

Ilustrační foto, ve skutečnosti to byla naprosto normální chata.

Moc bych chtěl říct, že jsem nakonec našel to své duševní rozcestí. Došel k němu a vydal se na jinou pomyslnou cestou. Ale nenašel.
Nevyřešil jsem v sobě vůbec nic.
Nebo alespoň nic důležitého.
Jen jsem si sedl před to místo, které dál nepokračuje. Které se tváří jako konec cesty. Zavřel jsem oči a zkřížil nohy. Zhluboka dýchal.
Zastavil se.
Odpočíval.
Neřešil.
Nesoudil.
Nenechal se soudit.
Čerpal jsem sílu přírody.
Nechal jsem ji do sebe proudit a nechal jsem ji, aby odplavila všechny ty myšlenky. Vyprázdnila hlavu.
Duši. Srdce. Abych získal znovu sílu a mohl se postavit. Postavit se a čekat, zda se cesta neuvolní. Čekat na to, co se stane, protože nakonec se vždycky něco stane a někdy nic jiného než čekat nezbývá.
Chtěl bych nakonec tohodle všeho říci něco chytrého. Nějaké závěrečné ponaučení. Žádné ale není. Snad jen, že když si při čekání sednete, zkřížíte nohy a zavřete oči, tak si trochu odpočinete ... a to je asi tak vše ...

Po probuzení se ze sna

Ilustrace Laura Roberts Bevan (lambandfox.com)

Každé ráno, když nastane čas probudit spící, přistoupím k posteli s hlasitým broukáním ústřední melodie z Hvězdných válek. Skočím po něm a lechtáním jej donutím se probudit.

Dnes mi řekl ať sklapnu, že mi musí něco říct. A začal mi vypravovat svůj sen, takovým tím stylem, kdy nic nemá hlavu a patu.
Takovým stylem, jakým surrealistický malíř plácá barvu na plátno.

Mluvil o rozbitých kytkách, které slepil a které začaly mluvit. Mluvil o klíči, který mu za odměnu daly. Ten klíč (pokaždé, když s ním otočil), změnil Zimu na Jaro a Jaro na Léto a on stál na balkoně a hrál si s brouky, kterých byl balkon plný.
A byli tam hadi a on se hadů nebojí.
Fascinovaně jsem ho poslouchal a bylo mi líto, že jsem už dávno ztratil ten dar dětských barevných snů, kde nic není nemožné ... krásné je to žití s dětmi!

Oči jsou prý oknem do duše

Říká se, že oči jsou oknem do duše. Dokonce prý existují lidé, kteří dokáží v očích druhých číst a poznat tak skryté a utajené. Pravou podstatu osobnosti.
Já to nedokážu. Moc lidem nerozumím a málokdy odhalím pravou podstatu osobnosti i u člověka, kterého již nějakou dobu znám. Možná proto, že si o ostatních lidech vytvářím iluzijní představy. Vymýšlím si jejich světy a duševní mapy. Je to snažší, než se ptát.
Leckdy i zábavnější než realita ... to přiznávám.

© copyright Matka Příroda, oko moje ...

Docela nedávno jsem si uvědomil, že dost často, při kontaktu s lidmi, klopím oči. Nedívám se zpříma do očí. Zavírám své okno do duše.
Možná přirozený stud? Nejistota? Možná snaha o nepřístupnost? Kdo ví.
Ale protože pravidelně vymýšlím, kterak narušit stereotyp svého běžného dne, řekl jsem si, že i toto zlomím. Že se budu dívat lidem drze přímo do duše. Skrze jejich oči. Jenže to nešlo. Zapomínal jsem na své odhodlání a i nadále přes své okno přetahoval žaluzie řas a koukal lidem na rty. Nebo na špičku nosu. Instinktivní reakce jsem nepřekonal.
Prostě mi nejde si říct: "Ode dneška se budu dívat lidem do očí!" a pak to skutečně dělat.
Potřebuji trénink a odhodlání. Vědomé soustředění.

Přišel jsem ale, jak na to. Večer před spaním. Jak to vzít oklikou. Podvést stud.
Uvědomil jsem si totiž, že nejsem jako moje žena, která je schopná říci o člověku (kterého viděla poprvé) "Ten měl ale hezky zelené oči" ... protože já si nikdy nevšimnu, jakou barvu očí kdo má. Nikdy.
Mám to podobné se jmény lidí, se kterými se poprvé seznamuji. Nikdy (opravdu nikdy) si nezapamatuji jejich jméno. Není to moje přezíravost. Nebo snad namyšlenost.
Jen se prostě soustředím na něco jiného. Na jejich rty, na to, co mám říci vzápětí, na své upocené ruce. A můžu si říkat tisíckrát, soustřeď se na jméno, soustřeď se na jméno, soustřeď se na jméno ... jen co to slovo výjde z jejich úst, do mých uší už nedoputuje. Někde se zatoulá.
No a přesně takhle to mám s barvou očí. Ikdyž se překonám a dívám se z očí do očí, rozhodně si nevšimnu jejich barvy. Ani náhodou!
Proto jsem se dnes po probuzení rozhodnul, že se budu snažit přijít na to, jakou barvu očí mají mé protějšky. Partneři v rozhovorech.
Jsem prodavač a takových mikro rozhovorů vedu denně docela dost. Takže dnes se budu dívat lidem do očí a vědomě budu pátrat po barvě!

Narazil jsem ale na problém ...
Poznat barvu očí v běžném rozhovoru s cizími lidmi je docela problém.
Ostatní lidé se totiž většinou také nedívají druhým do očí. I oni mají zatáhnuté okno do duše protislunečním závěsem.
Další problém byl ve vzdálenosti.
Lidské oko je docela malé a když chci poznat barvu, musím být dost blízko. A přibližte se k někomu natolik blízko, abyste barvu postřehli a nenarušili jeho komfortní zónu. Docela těžká věc.
No a pak je tu problém čistě mužský.
Víte, jak se říká o mužích, že znají jen základní barvy? Asi na tom něco bude. Protože většinu dnešních barev jsem nebyl schopen identifikovat.
Zelená barva očí prostě není zelená. Je to různá paleta barev.
Takže jsem na tom stejně jako doposud. Barvu nepoznám ani teď ... ale dívám se vám z očí do očí. A o to mi vlastně šlo.
Mám z toho i jeden pěkný poznatek.
Když už narazíte na někoho, kdo se vám do očí zpříma podívá, tak v naprosté většině případů se na vás i usměje. Vážně! Jsou to otevřenější lidé. Přímější, suverénější ... sebevědomější.
Baví mě ta dnešní novost setkání. To upoutání druhého pohledem.

Zkuste to zítra se mnou ... cíleně zjišťovat, jaké odstíny barev má kdo v duši.
Víte třeba, jaké oči má váš kolega, se kterým sdílíte osm hodin denně kancelář? Jakou barvu najdete u učitelky vašeho dítěte? A co prodavačka v obchodě, která ví, co budete mít dnes k večeři?
Zvedněme společně pohled do výšky očí a zastavme se tam ... pokud se díky tomu nedozvíme něco o druhých, zcela určitě se něco dozvíme o sobě ... a to se přece počítá.

Otevři oči a začni konečně žít? Ale já už dávno žiju!

Každý, kdo žije na sociálních sítích, to video už asi viděl. Video o tom, jak máme v rukou neustále mobily a tablety, pořád koukáme do monitoru a že ten skutečný život (plný skutečných přátel a skutečných zážitků) je přitom úplně jinde. Kdo neviděl, tak prosím třeba zde.
Když jsem jej viděl poprvé, zatrnulo mi: "Jsem ten, o kterém se tam mluví? Jsem ten virtuální mrzák, který přišel o skutečný život a žije pouhou iluzi?"
Nedalo mi to, musel jsem na to poselství z videa pořád myslet a trápit se myšlenkou ... opravdu jsem tak ubohý?
Když se trápím, nebo když se cítím nejistý, udělám jednu věc. Svěřím se své ženě (která si mě před devíti lety našla na sociální síti), protože ona na takovéhle vyděračské city nehraje a dokáže mi pomoci utřídit si svoje vlastní myšlenky. Pomohla mi i teď.

Vyslala mé myšlenky tím správným směrem. Představil jsem si svůj život bez sociálních sítí, bez počítačů, bez internetu a nebyl to pěkný pohled.

Najednou už nejsem manželem, nejsem otcem, nejsem ten kreativní člověk, za kterého se považuji. Najednou jsem opět ten depresivní člověk bez přátel, stále žijící u své maminky ... a je to opravdu hnusná představa (nic proti mámě).

Vzpomněl jsem si na své dětství bez virtuálního světa. Introvertní dítě bez kamarádů, vystavené posměchu vrstevníků a vyloučené z kolektivu. Byl jsem ten divnej s knihou. Když jsem šel ven, šel jsem raději sám za město, abych nikoho nepotkal. Abych nebyl terčem.
Obdivoval jsem se kráse přírody a dal bych nevím co, za tu možnost své toulky fotit a sdílet je se stejně nemluvným klukem či holkou. Takhle jsem si své zážitky zapisoval do deníku. S nikým jsem své pocity nesdílel, nikdo mě neznal.
Měl jsem spoustu zájmů a snů, ale nemohl jsem je realizovat. Neměl jsem k nim přístup. V okolí nebyl nikdo, kdo by mi byl podobný. Ach jo ... jak veselejší a společenštější by bylo dospívání, kdyby byly sociální sítě. Kolik trápení a bezesných nocí bych si ušetřil, kdybych měl internet a mohl se ujistit v tom, že jsem naprosto normální kluk. Neměl jsem ... a podle toho to také vypadalo.

Našel jsem svůj svět až za tím blikajícím monitorem.
Objevil jsem počítačové hry a najednou tu byli i kamarádi. Hráli stejné hry a hráli je se mnou. Pak Xchat, Líbímseti. Najednou jezdím po republice a poznávám cizí lidi. Některé vidím jen jednou, některé vícekrát. Jedu na týden za holkou, kterou jsem nikdy neviděl.
Jezdím do vzdálené Prahy na koncerty, kam mě pokaždé doprovází kamarádka, kterou jsem poznal na Lidé.cz. Poznávám lidi se stejnými zájmy, se stejnými koníčky. Objevuji "svět introvertních lidí", kteří jsou mi tak blízcí.
Ve skutečném světě bysme se do řeči nikdy nedali, nikdy se nesetkali. Ve skutečném světě totiž neexistuje Klub pro nemluvné lidi, nepořádá se Disko večer pro knihomoly.
Ve skutečném světě vedle sebe jen sedíme v autobuse, díváme se z okna, do knihy, do telefonu. Nemluvíme spolu. A nemluvili bysme spolu ani kdyby knih nebylo, noviny nevycházely a telefony nebyly vynalezeny.
Není to vina moderní doby. Není to ničí vina. Nemáme zájem se bavit s člověkem, se kterým si nemáme co říci a jeho svět nám příjde k uzoufání nudný.
Dám se spíše do řeči s člověkem, který čte stejnou knihu jako já. Dám se raději do řeči s člověkem, na jehož monitoru vidím otevřený Twitter, než s člověkem, který má v klíně smotaný Blesk. A jsem si jistý, že ten na Twitteru se se mnou bude bavit raději o sociálních sítích, než vést neplodnou debatu o počasí a zkorumpovaných politicích.

Jak už jsem řekl. Díky virtuálnu jsem ženatý a zamilovaný, díky virtuálnu jsem otec. Díky virtuálnu znám desítky inspirativních lidí. Díky virtuálnu jsem to já, kdo pár lidí inspiruje. Díky virtuálnu mi do poštovní schránky chodí pohledy z celého světa. Díky virtuálnu jsem já takový, jakým se mám rád.
Ano, to video je hezké a romantické ... jen nemluví o mém světě. Chápu, že ten kluk se cítí opuštěný. Ale to není kvůli sociálním sítím. On bude opuštěný i v tom skutečném světě. Dokud nenajde ty, kteří jsou mu souzeni. Cítí se opuštěný, protože je pravděpodobně jiný, než jeho okolí a schází mu spřízněné duše ... že je potká ve skutečném světě v autobusu je docela mizivá šance.
Že je potká na Internetu na druhém konci světa je docela hodně pravděpodobné.

Já bych svoje video začal trochu jinak: 
Mám 182 virtuálních přátel a díky tomu se necítím osamělý. Povídám si s nimi každý den, sdílím s nimi svůj život a díky tomu mě znají více, než moje máma, která žije na druhém konci města. Nemusím otevírat oči ... díky sociálním sítím je mám stále otevřené dokořán!