Sociální pavučina

Není to tak dlouho, co mi můj běžný denní stereotyp narušily dvě nečekané "události" a které zaměstnaly moje myšlenky a představy natolik, že už pár dní přemýšlím nad tématem sociálních sítí a virtuálním přátelství.
Žiji ve světě Internetu už asi 14 let. Ten se mezitím stal neodmyslitelnou součástí mého života a je pevně spojený s mojí osobností.
Vlastně je pro mě můj virtuální svět natolik reálný, že jsem si v něm našel i svojí ženu a z Dívky, která neexistovala, se stala skutečná žena z masa a kostí. Nebýt Internetu, nikdy bychom se nepoznali a nikdy bychom se nesetkali.
Nenarodil by se nám Hugo a já nikdy nebyl takovým člověkem, jakým jsem teď.
Prostě ten (dost často zavrhovaný) počítačový svět je můj život a další důležité rozšíření duše a mysli. Díky tomuto neviditelnému spojení se světem se každodenně setkávám s reálnými (a někdy třebas i smyšlenými) osobnostmi, tam na vzdáleném konci v záři svítících monitorů.
Oni ovlivňují mě ... a jak jsem s jistou radostí a nadšením zjistil, někdy ovlivňuji i já je.

Dostal jsem na Facebooku (který je vlastně takový můj druhý domov - můj soukromý pokoj) zprávu od virtuální kamarádky, která mi děkuje za to, co dělám.
Děkuje za komentáře z mého života, za každodenní fotku z "projektu 365 dní = 365 fotek", za moje psaní na blog.
Mezi řádky povídá o tom, jak je ráda za to, že jsem takový, jaký jsem.
Ani nedokážu popsat, jak moc příjemný pocit to je, když vám někdo naprosto cizí něco takového řekne/napíše.
Nikdy jsme se neviděli, nikdy jsme se nesetkali.
Narazili jsme na sebe na Internetu a byli jsme jeden pro druhého zajímaví.
Jeden z nás klikl na tu zvláštní ikonku "přidat do přátel" a virtuální světy byly propojeny.

Ta druhá událost byla žádost o mojí skutečnou adresu. Byla od jedné překladatelky dětských knih, která by ráda poslala pár svých knih našemu Hugovi.
Opět. Nikdy jsme se neviděli, neslyšeli, jen jsme se potkali na této informační dálnici.
Čte náš blog o Dětské knize a usoudila, že bychom z knih mohli mít radost.
Chápete to?! Zabalí pár knih do obálky, odnese ji na poštu a zaplatí za její odeslání.
To vše jenom proto, aby udělala radost cizímu klukovi a jeho tátovi. Krásný!
Je to tak, Internet opravdu dokáže lidi sbližovat a spojovat.

Vlastně už ani nevím, kdy se z mého "soukromého" facebookového profilu stal profil "veřejný".
Postupem času jsem zjistil, že Facebook používám jinak než jako sbírku bývalých spolužáků a dávných přátel. Začal jsem jej využívat jako záchytnou síť inspirujících a zajímavých lidí.
Lidí, kteří mi mají co říci, od kterých se můžu něco naučit, nebo kteří mi prostě jen zpříjemní den svojí existencí.
Umožňují mi vidět svět jinýma očima. Těma jejich, vzdálenýma.
Některé jsem si přidal do přátel já, někteří si přidali oni mě.
Někteří ostýchaví jen využili tlačítko "sledovat" (od toho tam koneckonců také je).
Stali se součástí mého života a já jsem za to moc rád.
Každé ráno (díky nim) mám na své virtuální zdi nové osudy, nové názory a nové pohledy do světů, které neznám a které jsou mi inspirací.
Ty nezajímavé a obtěžující jsem zablokoval s vírou, že svůj svět si tvoříme sami.
Odřízl jsem škarohlídy a zvěstovatele špatné nálady ... zůstali ti, co můžou můj život rozvíjet.
Děkuji vám všem za tu možnost nahlížet do vašich životů.
Je vás dost a i když se ve skutečnosti nikdy neuvidíme, jste mojí přátelé.
Virtuální přátelé ;-)

Moc děkuji těm, kteří nachází odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a umí říct drobné pěkné věci druhým neznámým lidem. Ať už na Internetu, nebo v reálu třebas na autobusové zastávce. Díky vám je Svět pěkným místem k žití ...

Dej mi dárek

Nevím, jestli jsem se o tom už někdy zmiňoval, ale jsem dárkový kopyto.
Neumím dávat dárky.
Takové, aby udělaly radost, aby odrážely duševní podstatu obdarovaného, abych se prostě trefil do cizího vkusu.
Nemluvě o tom, že mám hodně velký problém si zapamatovat, kdy je nějaké výročí, svátek, narozeniny.
Lucie to (za ta léta společného života) pochopila a různým systémem připomínek, poznámek a náznaků mě na určitá data upozorňuje dlouho dopředu.
Také to pochopila moje rodina a buď mi zavolá sestra ("Hele, víš to, že má máma zítra narozeniny?") nebo máma ("Synku můj, nezapomeň zítra na svojí sestru!").
Facebook upozorňuje, kdy má narozeniny někdo z mých přátel (nechápu ale, proč mi nedá vědět dva dny předem, abych alespoň mohl poslat pohled), takže termíny mám +/- už celkem zmáknuté.

Zůstával ten problém s vhodným dárkem.
Ikdyž poslouchám Lucinčiny nápadné vzdechy během roku: "Jééé ... to je pěkné, to by se mi hodilo!", zapomenu na ně v tom okamžiku, kdy uvidím něco, co se líbí mně.
Opravdu to nedělám schválně, fakt že ne! Prostě to tak je ... mám paměť poháněnou vybitými baterkami.
I tohle Lucie vyřešila po svém a do počítače uložila složku s názvem "CO CHCI" a do té umisťuje obrázky všeho, co ji kde zaujme a co by, když na to příjde, ráda uviděla i v reálu.
Co si z toho vyberu, je už jen a jen na mně.
Trochu to kazí fakt, že Lucie je Princezna Chaosu a ty fotky jsou uloženy bez názvů a bez odkazu, kde je seženu. Takže je dost často nenajdu a tím pádem nepořídím.
A pokud jde o oblečení, chybí mi tam zdůrazněná velikost.
Ano, uznávám, že bych velikosti své ženy měl znát, ale ona je to běhna uběhaná, která při běhu svoje velikosti neustále mění a do toho já prostě nejdu.
Takže občas sice dostane to, co by ráda, ale má to sem tam nějaký háček.

Tenhle problém by ale s konečnou platností mohly vyřešit stránky DEJ MI DÁREK.
Napsali mi Eva s Matějem (provozovatelé téhle stránky) s tím, že slyšeli zvěsti (díky Iri) o mém "výtečném vkusu" (berte prosím z rezervou). No a jestli bych neměl zájem vytvořit pro ostatní uživatele svojí kolekci nápadů, kterou bych mohl tápající hledače vhodných dárků popostrčit a ukázat jim případný správný směr.
Prostě potřebovali nějakého chlapa a opravdové chlapské tipy.
Nevím, zda dostali co chtěli, protože jsem sice muž, ale moje žena je větší chlap než já :-)
Moc bych nesázel na to, že můj výběr je typickým přáním průměrného muže, tak na to prosím při hledání inspirace myslete a až budete svému protějšku objednávat kabelku dle mého doporučení, raději se ujistěte, zda ve skutečnosti netouží po flašce Jima Beama a krabici doutníků ... ať nemáte doma tichou domácnost.

Prosím, zde jsou moje tipy na dárky, které by pánovi (jako jsem já) mohly udělat radost:

Maaristaanova pánská

Podobný profil si můžete vytvořit i vy, stačí se jen zaregistrovat, nahrát fotky svých vysněných dárku, přidat odkaz na e-shop (Prosím, pokud půjde o oblečení, opravdu do poznámky uveďte i velikost! My chlapi jsme v tomto asi opravdu nemožní) a pozvat svojí rodinu a přátelé.

Ti si po přihlášení můžou prohlížet vaší kolekci a když najdou něco, co by vám chtěli věnovat, dárek si zarezervují a následně pořídí. Vy nic nevidíte, ale ostatním přátelům se ten konkrétní dárek objeví jako dárek, který je již v přípravném balícím procesů a tak se podívají po jiném.

Jednoduché, dokonalé.

Teď jen donutit mámu, aby se naučila s počítačem ;-)

Padající hvězda

Když jsem byl náctiletý, často jsem koukal na noční nebe a doufal v padající hvězdu.
Vždy jsem si přál jednu a tu samou věc ... možná z pověrčivosti, určitě ne ze skromnosti.
Vlastně jsem si jen přál jiný život ... jiný, než jaký jsem žil.
I dnes často koukám na noční nebe a doufám v padající hvězdu.
Jsem moc rád, že dnes jí chci jen říci: "Děkuji!"

(ilustrace: Christopher David Ryan)

Mobilní ticho

Někde jsem pozapomněl svůj telefon. Chudák tam osamoceně leží, občas se probudí a Hugovým hlasem štěkne do tmy: "Někdo Ti píše". Možná i zavolá: "Táto, zvoní Ti telefon, táto, zvoní Ti telefon", to když si moje máma vzpomene, že dlouho neslyšela svého nezdárného syna.
Prostě tam chudák někde leží, nikdo ho do ruky nevezme a nepohladí.
A víte co? Mám chuť ho tam nechat ležet ... ikdyž jsem si veškeré telefoní zvuky nechal namluvit Hugem ... stejně mě ta malá krabička (věčně na něco upozorňující) trochu rozčiluje.
No a když tady teď poslouchám ranní popěvky kosáků, nerušen elektronickou vymožeností moderní doby, rozhodl jsem se pro víkendy bez mobilu.
Třeba místo volání máma přijede na kafe a já nebudu přerušovat čtení knížek tím, že každou chvilku budu kontrolovat novou zprávu na zářícím displeji prudící krabičky.
Tichému víkendu zdar!

ilustrace www.research-live.com

Co bude až ...

Některé filmy, ikdyž jsou docela nudné, dokáží v lidských myslích otevřít dveře k pocitům a myšlenkám, o které se chce člověk s druhým podělit.
Dnes jsme se na jeden takový spolu dívali.
Hrdinka, unavená životem a manželstvím, hledá sebe samu ... o nic víc v tom filmu nešlo.
Hledá samu sebe ... vlastně to hledáme všichni. Celý život.
Děj plynul a moje milá mluvila. Mluví ráda a já ji rád poslouchám.
O cestách, kterak najít sami sebe, mluvíme často. Mluvíme bez přetvářek, protože v sobě máme důvěru a pochopení.
Pouštíme se i do hloubek vod, kam běžné páry možná neplavou. A když je tam náhodou spodní proud zanese, strhne se bouře.
Ne tak u nás. Když je opravdu zle, možná se nebe trochu víc zatáhne, ale vítr si s mraky poradí a nebe brzy pročistí.
Nebojíme se té hloubky. Jak jsem již řekl. Máme v sobě důvěru.
Nevlastníme se. Jsme svobodné vůle jdoucí stejnou cestou, ruku v ruce.
Umíme být k sobě upřímní.

Rádi spolu hrajeme hru na: CO BUDE AŽ ...
"Až bude ten náš malý poklad dospělý a nebude nás potřebovat, chtěla bych vyzkoušet, jaké to je bydlet sama. Já nevím, třeba na rok.
Vzít si dovolenou, změnit život, odjet, poznat něco jiného, najít jiné přátelé.
Mít svůj malý byt a zařídit si ho přesně podle sebe. Nemuset nakupovat to, co nejím, ale musím nakupovat pro Tebe. Poznávat samu sebe, takovou, jakou budu za dvacet let."

(ilustrace: Eric Drooker)

"Hezký! A kam by jsi jela?"
Řekla mi to a já se usmíval. Ano, jela by tam, kam bych tipnul, že by chtěla jet :-)
Líbí se mi ta myšlenka.
Ta svoboda v ní.
Ta bezprostřednost a nezáludnost. Ta ochota a samozřejmá víra v návrat.

Ani jeden z nás jsme nikdy nebydleli sami.
Vždy jsme žili v kompromisu společného soužití s někým jiným. Neměli tu pravou lidskou svobodu, bez ohlížení se na druhého.
Člověk na to myslí, ne že ne ... představuje si, co by bylo, kdyby.
Pořídil by si tohle křeslo? Tenhle stůl? Tuto barvu?
Není to zlé či podlé ... je to přirozené. Člověk hledá sám sebe. Jaký vlastně je ve skutečnosti? Jaký by byl, kdyby byl jinde a jinak?
Líbí se mi ta myšlenka.

"Co by jsi dělal ty?"
"Běhal bych se psem po horách a bydlel v dřevěné chatce.
Umýval se v ledovém potoku a díval se z kopce do dáli. Napsal bych o Tobě knihu a večer zíral na hvězdy.

Hezky jsme se na sebe usmívali a oba si představovali, jak bysme se po tom roce znovu sešli u nás doma a povídali si o tom, co jsme zažili.

"Víš co si myslím?", zeptala se. "Že bysme se stejně potkali dříve než za rok. Přitáhlo by nás to k sobě a sešli se na půli cesty."
Samozřejmě, že bysme se sešli.
Některé věci jsou jasné hned od začátku.
Některé cesty se rozdělují jen pro to, aby se mohli zase znovu setkat o kus dál. Bohatší o dobrodružství.
Líbí se mi na nás, že můžeme spolu snít o dobrodružství. Ať už o dobrodružství společeném, nebo o tom, které by chtěl prožít každý sám.
S důvěrou ... bez podezírání a ublížení si.
A když se cesty znovu nespojí?
Člověk nevlastní druhého člověka ... kdo opravdu miluje, chce aby ten druhý byl šťastný.
A pokud se tedy ty cesty znovu nespojí ... tak to tak prostě mělo být.
Ale ony se spojí ... vždycky se spojí.
Některé věci jsou jasné hned od začátku ...

Být snem ve snu ...

"A kdy něco napíšeš také o mně?", prohodila a svůdně se na mě podívala přes rameno.
Do očí se ji sesunul pramen dlouhých vlasů, které ji dělají tak neskutečně krásnou.

"O některých snech se píše obtížně ... člověk se bojí, aby jej tiché klapání klávesnice v setmělém pokoji neprobudilo ..."

 Uvědomuji si, jak dlouho již žiji za tou krásnou mlžnou oponou, omotán pavučinou její dokonalostí. Vstřebávám její sílu a energii, nechávám se inspirovat.
Snažím se být odrazem její duše, být zpětnou reakcí emocí a myšlenek. Být správným kosmickým dvojčetem.
Některé věci nelze naplánovat. Vlastně ani vysnít.
Některé věci se prostě stanou.
Cítíte se bezpečně, ikdyž víte, že nemáte sebemenší kontrolu nad tím vším.

Některé věci jsou jasné hned od počátku ... a když byla vyslovena ona jedna jediná věta, vše najednou dává smysl. Poslední díl skládačky zapadne na své místo a štěstí získá svoji tvář a osud smysl.

Někdy se směje tomu, kterak k nám chodí myšlenky.

Je jak vlivné médium, kterým prochází energie slov ... je nezastavitelná, nepřerušitelná.

Stále mluví a mluví, jedna myšlenka střídá druhou a nevadí jí dřímající posluchač. Občasné "hmm" a "aha" ji doplňuje víru a sílu. Klade semínka pocitů do tichého podvědomí a ztrácí se v moři vět a souvětí, aby se vynořila opodál s jinou ideou v srdci.

Všechna ta zvláštní slova ve mně nachází azyl a ikdyž je vědomě nevnímám, vytváří ve mně nové krajiny.

Je mi múzou ... tou bájnou a nezkrotnou.

To pro ni vznikají mé vnitřní světy ... to díky ní buduji své vzdušné zámky.

To ona dává mému životu onu podstatu, tu radost z každého dne.

A když příjde mrak a její ženskost bouří hněvem, i ta zloba podobna krutým bohyním v sobě skrývá krásu, ponaučení a další (neméně zajimavou) kapitolu v tlusté knize života.

Bouře pročistí vzduch a vše má pak pobouřkovou jasnou barvu a svěží dech.

Dobrovolně se nechávám spoutávat její ochotou a beru si příklad z toho, kterak být lepším mužem.

Kterak být lepším otcem.

Uvědomuji si, že už deset let žiji za tou krásnou mlžnou oponou, omotán pavučinou její dokonalostí.
Pokud ta opona je jen sen, nechci tu oponu nikdy poodhalit.
Protože je to sen o životě, o rodině ... sen, o kterém jsem chtěl vždy snít.
O některých snech se píše obtížně ... to proto, že skáčou prostorem a mění realitu.

Jsi mým snem ... a já bych chtěl být Tvým snem ve snu ...

Někdo má narozeniny!

Návrh ilustrace:   Hugo
Provedení : Maaristaan

Šťastné narozeniny ty naše nejlepší holko na světě :-*