pondělí 1. října 2018

Tetovaný 2 - Život s Alenkou ...

Tetovací strojek ztichl a mně bylo trochu líto, že už je konec, že máme hotovo.
Našel jsem si v tom tichém zvuku tetovacího strojku svojí uklidňující melodii a v jeho vrnivé pravidelnosti odpluly mé myšlenky k samé podstatě mého přesvědčení, proč je tento motiv přesně to, co chci sám sobě tetováním připomínat, co chci zaznamenat.
Druhý zápis do mého inkoustového čtenářského deníku.
Alenka v říši divů.
Pro někoho zvláštní pohádka, pro mě magie, provázející mě po většinu mého života.
Přesvědčení, že tam někde, v Králíčí díře či Za zrcadlem, skrývá se jiný svět.
Věřím, že není světa jednoho, že je jich mnoho. Jsem o tom přesvědčený, ba co víc ... vím, že to tak je.
Viděl jsem jej. Byl mi odhalen. Mnoha způsoby.
Už v době bouřlivého dospívání, kdy rozháraná mysl nespokojená s touto realitou, poodkrývala reality jiné, halucinogení.
Už v té době se mi zjevila postava Alenky a ikdyž vím, že ona spí a na konci se probudí, že je to podobný svět tomu, který jsem objevil já.
Nejde o děj, nejde o postavy ... jde o ten vnitřní pocit, náladu. Ten pocit, že něco není v pořádku.
Ta logika v absurdnu.
Naprosté přesvědčení, že propadnou se do světa, kde je vše ztřeštěné, je úplně normální a běžné.

Možná odtud pramení má víra, že kočky jsou mystická stvoření, provázející nás těmi druhými světy.
Proto mám doma dvě. Abych se v tom utvrdil.
Kdo má doma kočku, ten ví, že umí zmizet. I z třípokojového uzavřeného bytu, bez přístupu ven.
Prostě nejsou. Zmizí. A objeví se znenadání ... později. Jakoby nic, leží na svém oblíbeném místě.
To se právě vrátily z těch druhých světů. Alternativních světů.
Každá kočka mizí ... jako kočka Šklíba. A jsou nám ironickými průvodkyněmi. Když jim to dovolíme.

A pak je tu Alenka.
Mladá dívka, procházející se světy tam za Zrcadlem, bez zaváhání, bez rozpaků.
Najivní víra, že vše je tak, jak má být, že pokroucená realita je jen pokroucená realita hodna k prozkoumání.
Když jsem potkal Lucii, nezamiloval jsem se jen do její krásy, ale zamiloval jsem se do její duše.
Už před těmi 14 lety jsem tušil, že mám před sebou postavu z jiných světů, byť ona sama to o sobě ještě neví.
Bylo to jako se dívat do zrcadla.
Naprosté porozumění tomu, co vidíte v odrazu ...s malou vadou ve skle tam v rohu.
Něco, co ten reálný obraz narušuje a způsobuje optický klam.
Jsem svojí ženou fascinován už od začátku ... a čím déle ji znám tím více žasnu a jsem unešený tou hloubkou její duše. Imaginací. Pokřivenou realitou.

Mělo mi to dojít již dávno, ale pravda se často schovává přímo před očima.
Došlo mi to až před třemi roky.
Když Zrcadlo dostalo větší trhlinu a Králičí díra se objevila uprostřed obývacího pokoje.
Vzal jsem si za manželku Alenku z říše divů ... a ta moje Alenka prochází těmi všemi branami do jiných světů bez toho, aniž si to uvědomuje.
A já si uvědomil, že máme problém.
Že ať se na to dívám z jakékoliv romantické knihomolské stránky, Alenčiny výlety do světa za Zrcadlem v naší realitě nejsou fantastické výlety za poznáním, ale noční můrou pro Alenku.
Pro Lucii.
Že tím neskutečně trpí, že se tam sama ztrácí. A že se může stát, že už se odtud nikdy nevrátí.

 "Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?"
"Záleží na tom, kam se chceš dostat," řekla kočka.
"To je mi jedno kam..," řekla Alenka.
"Pak je jedno, kudy půjdeš."


Tohle je pro mě ikonický rozhovor z knihy o Alence.
Četl jsem jej zrovna v té chvíli, když už ztracená Lucie ze země za Zrcadlem nevycházela, kdy jsem musel já za ní, abych se k ní dostal. Abych jí připomínal ten svět tady.

Pár dní po tomto rozhovoru Alenky s kočkou Šklíbou se Lucie rozhodla pro tento svět a svolila.
S Hugem jsme ji ještě ten večer odvezli tam, kde jí uměli pomoci.
A tam její svět za Zrcadlem pojmenovali jménem Schizofrenie.

Jsou to tři roky a jsou to tři roky, které nás sblížili tak, jako snad nic jiného předtím.
Učíme se společně procházet krajem fantazie a nacházet pevné body v našich životech.
Držíme se za ruku a díváme se na všechny ty zvláštnosti našich světů. 
Některé jsou jen v našich myslích, některé jsou viditelné ostatním.
Žijeme šťastně ... možná je každá nemoc obohacením, když se to vezme za ten správný konec.
Možná je potřeba propadnout Králíčí dírou ve dvojici, aby v tom Alenka nebyla sama.
Dobré ale je, pokud ten druhý umí číst v mapách, aby našel cestu ven.
Tohle mé nové tetování je moje mapa.
Abych si vždy uvědomil existenci jiných světů, jiných realit.
A že v našem světě těch ztracených Alenek běhá ohromné množství, že ta moje není jediná.
Nebuďte pro ně Srdcovou královnou, snažte se být kočkou Šklíbou.
Protože cesta ven existuje ... jen je třeba občas ukázat směr.

4 komentáře:

lind řekl(a)...

Ano, ztrácejí se a zase objevují. Hledání bývá často dost dobrodružné a zůstává po něm pocit paniky a taky smutku z představy, že by zmizela a už nikdy se nevrátila.

Katka Havlenová řekl(a)...

Ráda čtu Tvé příběhy, tenhle byl pro mě zatím nejsilnější... Buď vždy se svojí Alenkou.

Notes řekl(a)...

Prečítala som si tento príbeh ráno. Chcela som niečo napísať, ale nenašla som slová. Vlastne ani teraz nenachádzam, ale stále ho mám v hlave. Asi iba prianie, aby zrkadlo zostalo zatvorené

Anonymní řekl(a)...

Narazila jsem na tvůj blog před časem,od něj se dostala na instagram a musím říct,že mě moc baví,jak koukáš na svět,jak hezky píšeš o své ženě a svém synovi. Je cítit,jak držíte spolu. To už dneska moc časté není, lidi utíkají,když se objeví problémy. Je dobře,že tě Lucie má... Ivča