pátek 23. listopadu 2018

Umřel bych hlady, býti veverka ...

Přestěhovali jsme se s firmou do nové budovy a ta má veliká okna.
Rád z nich koukám ven.
Zadní okna vedou do malé zahrady s krásnou oprýskanou zdí, za kterou roste velký ořešák.
Je tam klid a mír, popadané listí a opadané ořechy. Trochu venkovský výhled, byť skoro v centru města.
Za tímhle oknem je dost rušný život.
Zvířecí.
Spousta ptáků a sem tam veverka. Žádný člověk.
Krásně je tam.

Sedíme si na poradě okolo stolu a sledujeme veverku, která hopsá v trávě, nesoucí si ořech.
Rozhlédne se okolo. Přesvědčuje se, zda jí nikdo nevidí.
Osmi dospěláků, sedících za oknem, si nevšimne.
Ořech schová do trsu trávy a peláší si to dál ...



 ... o pár minut později, zjeví se pták, kterého jsem nikdy neviděl.
Až později se dozvím, že je to Ořešník kropenatý ... zamiluji si jej na první pohled.
Nabodne si ořech na zobák a odhopká o kus dál.
Schová ořech do trsu trávy, rozhlédne se okolo.
Šmírujícího Maaristaana si nevšimne.
Do zobáku vezme list a přikryje ořech.
Pak další list.
A další ...

Jak jen to ta zvířata dělají, že nezapomenou, kde si ořech schovala?
Já zapomenu na stole i nákupní seznam ráno na stole a z obchodu donesu jen čtvrtinu požadovaných věcí ... umřel bych hlady, býti veverka.
Podzim je moc fajn ...

Žádné komentáře: