neděle 8. července 2018

Vrána k vráně sedá ...

Odvezli jsme Huga na jeho první skautský tábor a s Lucií najednou osiřeli. Jen my dva a pes. A dvě věčně spící kočky. Osamocení a opuštění. Naše mládě vylétlo na čtrnáct dní z hnízda. Na zkušenou ...

V mé introvertní duši se rozhostil pokojný klid a mír a začaly se zjevovat představy horké vany s knihou, teplé peřiny s knihou, lavičky v parku s knihou ... do doby, než extrovertní duše mé ženy začala do ztichlé domácnosti předkládat návrhy, kam se hned teď vydáme.
Začala desetitisícíhlavovou Pohodou na Slovensku, pokračovala více než stohlavými Boskovicemi, až padl návrh na Festival Fantazie, kde je šance na pouhé desítky český Sheldonů Cooperů a jiných mimoňů.
Vrána k vráně sedá ... divní týpci v kostýmech, poslouchající přednášku o tom, kterak být jako Commander Shepard (nebo hltající vyprávění o homosexuálních hrdinech ve fanazi knihách) mi příjdou jako nejvíce snesitelná skupina a nejbližší sociální bublina.
Jedeme na výlet!

Co vám budu povídat. Bylo to přesně takové, jak jsem čekal a jak jsem si představoval.
Obrovský sál plný deskových her, nad kterými se skláněli zapálení fanoušci vrhacích kostek a potištěných kartiček z alternativních vesmírů. Druhý obrovský sál plný blikajících monitorů a na nich hry mého dospívání, i hry dospívání mého syna.
Jak mně se po něm zastesklo!
Tady bychom spolu vydrželi až do rána ...
Po mém boku se však nervózně ošívala moje milá, která nadevše miluje cosplay a převleky všeho druhu a toužebně vyhlížela nové a nové úlovky.
Přesto jsem ji donutil usednout k jedné konzole s tím, že si spolu zahrajeme.
A hned tu byli dva klučinové, zda si můžou zahrát s námi. Lucie úspěšně zakryla vyděšené vyjeknutí a se ctí se na posledním místě probojovala do cíle. K další hře jsem ji však už z nějakého důvodu nepřemluvil ... škoda. Líbilo se mi hrát po boku uhrovitých chlapců a natřít jim to na vesmírné tříkolce, hazejíc po nich jedovaté houbičky. Příští rok jedu s Hugem ;-)
Ještě chvíli jsme se motali po chodbách plných roztomilých divnolidí a nakonec vyrazili k domovu ...

"Bereme stopaře?", optal jsem se mé spolucestující.
"Když to budou holky ..."


a jako kdybych si to u Vesmíru objednal, o pár zatáček a kopců dále, na krajnici dívka se zdviženým palcem a vedle sebe dva klučíky ve věku našeho Huga.
Na zádech těžké krosny.
Chvilka logistického přerovnávání v zavazadlovém prostoru a už si je vezeme.
Dítka z nedalekého tábora, vracející se z dvoudenní výpravy s přespáním venku.
Povídáme si o tom, jak se mají, jak se jim na táboře líbí a cesta nám pomalu ubíhá.

"Vy máte něco společného s Rychlými šípy?", reaguje dívka na moje tetování.
Neobratně se v jedné větě snažím vysvětlit své pohnutky, které mě vedly k vytetované vlajce Rychlých šípů.

"Víte, my jsme z tábora, který se řídí Foglarovým způsobem života" a hned začne vyprávět, že patří ke Sdružení přátel Jaroslava Foglara (www.spjf.cz a www.facebook.com/foglar) a mluví o tom, co a proč dělají. Jsem z nich nadšený a sleduji ty tři ve zpětném zrcátku na zadním sedadle. Ona se usmívá a oni mají kolem pusy zbytky po zmrzlině.
Myslím na to, že kluci jsou všichni stejní. Na potvrzení toho všeho si jeden z nich utře pusu do rukávu už notně ušmudlaného trika. Znovu se mi zastesklo po tom našem dobrodruhovi.
"Tady nám prosím zastavte..."

Zbytek cesty se jen zasněně usmívám a musím myslet na to, jak je ten svět hezky zařízený.
Jak jsou ty neviditelné cesty Vesmíru propojené a jak na sebe navazují, vzájemně se přitahují.
Musím myslet na ty tři, jak večer u táborového ohně vypráví ostatním Foglarovým stoupencům, že si stopli roztomilý důvěryhodný páreček a že řidič měl na zápěstí vytetovanou vlajku Rychlých šípů.
To je tak neuvěřitelná náhoda, že to musí být pravda. Tohle by si prostě nikdo nevymyslel.
Vrána k vráně ...

2 komentáře:

Unknown řekl(a)...

...neviditelné cesty Vesmíru nás spojují s lidmi stejné "krevní" skupiny a občas nám na zkoušku přivedou někoho " z jiného kmene" a je jen na nás, jak se všemi vyjdeme a jak umíme kráčet po stezkách plných kamení či jezdit po klikatých cestách či širokých nebeských dálnicích. Ráda potkávám pocestné a pozoruji je a učím se od nich jiným způsobům...řeči, činů, života...

Anonymní řekl(a)...

Včera jsem náhodou narazila na váš blog a dnes ho dolouskala. Moc hezké čtení o prima rodině. Ivča