Sociální pavučina

Není to tak dlouho, co mi můj běžný denní stereotyp narušily dvě nečekané "události" a které zaměstnaly moje myšlenky a představy natolik, že už pár dní přemýšlím nad tématem sociálních sítí a virtuálním přátelství.
Žiji ve světě Internetu už asi 14 let. Ten se mezitím stal neodmyslitelnou součástí mého života a je pevně spojený s mojí osobností.
Vlastně je pro mě můj virtuální svět natolik reálný, že jsem si v něm našel i svojí ženu a z Dívky, která neexistovala, se stala skutečná žena z masa a kostí. Nebýt Internetu, nikdy bychom se nepoznali a nikdy bychom se nesetkali.
Nenarodil by se nám Hugo a já nikdy nebyl takovým člověkem, jakým jsem teď.
Prostě ten (dost často zavrhovaný) počítačový svět je můj život a další důležité rozšíření duše a mysli. Díky tomuto neviditelnému spojení se světem se každodenně setkávám s reálnými (a někdy třebas i smyšlenými) osobnostmi, tam na vzdáleném konci v záři svítících monitorů.
Oni ovlivňují mě ... a jak jsem s jistou radostí a nadšením zjistil, někdy ovlivňuji i já je.

Dostal jsem na Facebooku (který je vlastně takový můj druhý domov - můj soukromý pokoj) zprávu od virtuální kamarádky, která mi děkuje za to, co dělám.
Děkuje za komentáře z mého života, za každodenní fotku z "projektu 365 dní = 365 fotek", za moje psaní na blog.
Mezi řádky povídá o tom, jak je ráda za to, že jsem takový, jaký jsem.
Ani nedokážu popsat, jak moc příjemný pocit to je, když vám někdo naprosto cizí něco takového řekne/napíše.
Nikdy jsme se neviděli, nikdy jsme se nesetkali.
Narazili jsme na sebe na Internetu a byli jsme jeden pro druhého zajímaví.
Jeden z nás klikl na tu zvláštní ikonku "přidat do přátel" a virtuální světy byly propojeny.

Ta druhá událost byla žádost o mojí skutečnou adresu. Byla od jedné překladatelky dětských knih, která by ráda poslala pár svých knih našemu Hugovi.
Opět. Nikdy jsme se neviděli, neslyšeli, jen jsme se potkali na této informační dálnici.
Čte náš blog o Dětské knize a usoudila, že bychom z knih mohli mít radost.
Chápete to?! Zabalí pár knih do obálky, odnese ji na poštu a zaplatí za její odeslání.
To vše jenom proto, aby udělala radost cizímu klukovi a jeho tátovi. Krásný!
Je to tak, Internet opravdu dokáže lidi sbližovat a spojovat.

Vlastně už ani nevím, kdy se z mého "soukromého" facebookového profilu stal profil "veřejný".
Postupem času jsem zjistil, že Facebook používám jinak než jako sbírku bývalých spolužáků a dávných přátel. Začal jsem jej využívat jako záchytnou síť inspirujících a zajímavých lidí.
Lidí, kteří mi mají co říci, od kterých se můžu něco naučit, nebo kteří mi prostě jen zpříjemní den svojí existencí.
Umožňují mi vidět svět jinýma očima. Těma jejich, vzdálenýma.
Některé jsem si přidal do přátel já, někteří si přidali oni mě.
Někteří ostýchaví jen využili tlačítko "sledovat" (od toho tam koneckonců také je).
Stali se součástí mého života a já jsem za to moc rád.
Každé ráno (díky nim) mám na své virtuální zdi nové osudy, nové názory a nové pohledy do světů, které neznám a které jsou mi inspirací.
Ty nezajímavé a obtěžující jsem zablokoval s vírou, že svůj svět si tvoříme sami.
Odřízl jsem škarohlídy a zvěstovatele špatné nálady ... zůstali ti, co můžou můj život rozvíjet.
Děkuji vám všem za tu možnost nahlížet do vašich životů.
Je vás dost a i když se ve skutečnosti nikdy neuvidíme, jste mojí přátelé.
Virtuální přátelé ;-)

Moc děkuji těm, kteří nachází odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a umí říct drobné pěkné věci druhým neznámým lidem. Ať už na Internetu, nebo v reálu třebas na autobusové zastávce. Díky vám je Svět pěkným místem k žití ...