Maaristaan.cz

Včera v práci mi přál zákazník vše nej do nového roku.
A zvědavě se ptal, co budu dělat na přelomu roku, kam to půjdu oslavit?
Nepůjdu nikam.
Budu s moji malou rodinkou doma.
Zahrajeme si spolu pár her, podíváme se na nějaký pěkný film ... pokřoupeme pytlík brambůrek.
Vytřeštil na mě oči a divil se: "A to nepůjdete alespoň na chvilku někam do hospody?"
"Ne, máme malé dítě a je nám doma dobře."
"Copak? Manželka vás nikam samotného nepustí?"
"O to nejde milý pane, ani by mě nenapadlo nechat ji v tom samotnou a jít bez ni a bez syna"
Odešel s nevěřícným výrazem a nevyslovenou větou o tom, kam ten chlapský svět spěje.

Přeji vám hezký první krok do nového roku.
S nejbližšími milovanými, ruku v ruce.
Zítra čistou hlavu ... a v dalším roce málo nevěřícných výrazů.
Protože svátky nejsou o stádě, ale o pocitu ...

P.S. A když už mám slavit, tak samozřejmě po svém.
Proto jsem si jako dárek do začátku nového roku dal svoji vlastní doménu.
Mám z ní radost ... a to díky vám, mým čtenářům, protože bez vás by to nemělo smysl ;-)
Takže ode dneška už jen http://www.maaristaan.cz/.
Díky!

Drobné útržky snů ...

Pokouším se na každém dni najít malou drobnost, nějaký střípek obrazu, útržek snu, který v mé hlavě rozehraje hru s představivostí.
Tento den, je to tato fotka:

Představuji si, že jsem hrdý majitel tohodle pokoje.
Lucie si ve vedlejší místnosti čmrká do nového skicáře, pod domem se ozývá radostný křik Huga, který zahnal naší kočku Čestmíru na strom a háže po ní šišky.
Sedím v křesle v rohu pokoje, nohy mám na zeleném polštáři, po ruce chladnoucí kafe a na koleni rozečtenou knihu.
Venku svítí slunce a ve vzduchu je cítit les ...

... není krásná ta naše mysl?

Foto nalezené v časopise PURE GREEN MAGAZINE (http://www.puregreenmag.com/archive)

Snídaně na šutru

Celý včerejší den mi vrtala hlavou moje úvaha (viz zápisek níže) o tom, co se stane, když člověk vstane o pár hodin dříve.
Zda tím přeruší své nudné stereotypy dne.
Nedalo mi to a nastavil jsem si budík na čtvrtou hodinu ranní.
Po chvilce přemýšlení (čtyři hodiny, to je ještě noc ... pět hodin, to už je ráno), jsem posunul budík o hodinu později a šel spát.
I ve spaní jsem byl zvědavý a natěšený, že jsem se nertpělivý probudil samovolně pár minut před zvoněním budíku. Tak to má být.
Vzal jsem si sebou kafe v termohrnku, do brašny hodil povidlový koláček a jen tak pro jistotu i svíčku (neuvěřitelné, ale v pět hodin ráno je venku tma jako v noci ...) a potichu za sebou zaklapl dveře.
Připadal jsem si trochu nepatřičně, mírně trhle, ale pobaveně.

Vyrazil jsem za město.
U silnice stáli chlapi v montérkách a čekali na auto, které je odveze kamsi na stavbu.
Místní pekárna svítila do tmy a linula se z ní úžasná vůně čerstvých rohlíků.
Ptáci už se svolávali, ale za městem byl klid. Z lučních ptáků se stali ptáci města, přeci jen je ve městě v zimě asi více jídla.
Stál jsem na vrcholu kopce, na studeném šutru rozprostřel skromnou snídani a užíval si zvuky okolí.
V dálce za obzorem se už objevovalo mírné světlo, to se slunce začalo v posteli převalovat a z lesa se ozývali lesní bytosti.
Prvotního plánu o výletu do lesa jsem se raději vzdal, ještě na to byla moc velká tma ;-)
Obešel jsem okruh kolem města a kromě dvou honících se zajíců jsem nepotkal živou duši.
Cestou zpět do města jsem míjel hřbitov.
Měl otevřené dveře a na hrobech se komíhaly plameny svíček.
Bral jsem to jako pozvání a vešel.
Vánoční svátky přivedly na hřbitov hodně živých lidí, kteří po sobě nechali hořet svíce.
Hodně z nich vydrželo celou noc.
Vzpomínal jsem na kočičí babičku (určitě jsem vám o ni už říkal), ikdyž ta má své místo odpočinku v lese u chaloupky.
Nechal jsem tam tu svíci, kterou jsem vzal jen tak pro jistotu a šel domů.

Můj příchod probudil Huga.
Chtěl vědět kde jsem byl a tak jsem mu to vyprávěl.
Nepřišlo mu to vůbec divné, jen se zeptal, zda těm zajícům nebyla zima.
Zbývalo mi pár desítek minut, než nastal čas jít do práce.
Využili jsme ten čas na stavbu hradu z kostek.
A společnými silami udělali kávu pro spící mámu.
Svět jsem asi nezměnil.
Asi jsem nezměnil ani sebe.
Ale cítil jsem celé ráno v sobě toho obyčejného kluka.
Bolí mě nohy a den je nějaký delší.
Prostě to stálo za to ...

Vstát dřív, než běžně vstávám.

Lidé si stále stěžují na své životní stereotypy.
Dokonce i postavy v právě rozečtené knize si stěžují.
Prý je ten (věčně se opakující) koloběh dne strašně unavuje, bere jim energii a nepřipravuje jim žádné běžné vzrušení dne.
I mě občas napadne myšlenka, jestli je už čtvrtek, nebo tepráve úterý.
To proto, že i já mám běžné stereotypy dne a tak jsou si mé pracovní dny docela podobné.
Co se ale stane, když ten koloběh narušíme?
Když místo v obvyklých sedm hodin vstanu už ve čtyři?
A výjdu si hned po probuzení na procházku do našeho městského lesa, bez tradičního hrnku kávy ...

(foto "půjčené" od: http://galerie-horsky.eu)



... potkám jiné lidi, než jsem zvyklý potkávat, možná nepotkám žádné.
Uvidím probouzející se přírodu, naruším ranní stereotyp ptákům, hledající snídani.
Říká se, že motýlí závan křídel dokáže změnit počasí na druhém konci planety.
Co potom způsobí moje probuzení o pár hodin dřív?
Změním svět?
Změním sebe?
... když nic jiného, každopádně začnu svůj den jinak!

Až bude více času mít čas na své plány ...

Vždy, když na netu narazím na něco inspirativního (třeba na ty dětské prostorové obrázky, co jsou pod tímto psaním) , uložím si obrázek do složky Inspirací a říkám si: "někdy se k tomu dostanu a udělám něco podobného".
Když už jsem pevně rozhodnutý, natěšený a přesvědčený, že je to přesně to pravé, inspiraci si vytisknu  a nalepím do notýsku.
To proto, abych ji mohl nosit u sebe a dělal si poznámky, co vše k tomu potřebuji.
Je mi to líto, ale většinou zůstane jen u těch poznámek.
Pokaždé se najde něco, co mi mé odhodlání oddálí.
Třeba věčné zaklínadlo: "až bude více času".
Nebo: "až bude více peněz ... až bude Hugo větší, až nebudu tolik unavený, až si pořidíme ten domeček".
Těch "až" se mi vždy nahromadí celá kupa a tlačí na mé svědomí.
Dnes k sobě budu upřímný, sáhnu si na srdce a s mírným uzarděním musím říci, že jsem asi trochu líný. Doufám, že jen krapet ... docela maličko.
Co si budeme namlouvat, věta: "až bude více času" může někdy být jen zakamuflovaná lenost.

Co nevidět tu bude nový rok a spousta lidí si zase bude slibovat různá předsevzetí.
Já to nikdy nedělal.
Možná proto, že nebyl ten správný důvod, možná proto, že nerad chodím ve stádu.
Ve středu přichází Zimní Slunovrat a my s Lucchou a Hugem jej chceme oslavit a symbolickým darem Matce Přírodě přivítat delší dny.
Není to náhodou ten správný den, kdy přestat říkat: "až bude více času"?
Ano! Slibuji si, že se budu snažit nebýt krapet líný.
Otevřu notýsek a začnu na těch plánech pracovat.
Koukám, že k tomu potřebuji docela hodně věcí.
Raději to nechám až po výplatě.
Až bude víc peněz ...
;-)

Ondanana

Protože jsem z toho nadšený, tak to musím poslat dál :-)
Rozhodně stojí za to si to u pana Václava prohlédnout všechno: http://ondanana.blogspot.com/
Koupit se to dá zde: http://www.fler.cz/ondanana
A je i hezké, co o sobě říká sám autor:

" ... jmenuji Václav Bícha a momentálně jsem čerstvý absolvent po sedmi letech na umělecké škole a pohybuji se na volné noze, ale někdy taky autem, nebo vlakem, nebo poslední dobou taky dost často letadlem.
Od jakživa jsem se velice zajímal o vizuální umění, protože jsem věděl, že mám hudební hluch a rocková hvězda ze mne nidky nebude. To mě dovedlo až k titulu magistra umění v oblasti nových médií.
Ale jelikož mne vždy velice zajímala komiksová tvorba a tvorba pro děti obecně, zaměřil jsem svojí činost tímto směrem.
Protože nechci být ani slavný konceptuální videoperformacní umělec :)

Můj projekt Ondanana (v portugalštině spící vlna) vznikl v návaznosti na nápad malovat dětské pokojíčky. Ne každý si totiž chce hned nechat pomalvat všechny zdi, ale pověsit někam nějakej ten obrázek by se přeci jen hodilo.
Takže spolu s mojí zálibou v papíru a kartonu začali vznikat první vrstvené obrázky ..."

 

Stephen King .:. Ostrov Duma Key

A ještě do slibované druhé nohy a na chvilku přestanu otravovat s knihami :-)

Bylo nebylo ...
Jmenoval se Edgar, seděl ve svém autě a nechal se sešrotovat náklaďákem.
Celkem nic se mu nestalo, nepočítáme-li urvanou ruku a zvýšenou hladinu vzteku a agrese.
Čas plynul, Edgar byl stále vzteklejší a aby z toho něco měla i jeho žena, pokusil se ji uškrtit. Uškrťte ale někoho jednou rukou, žejo. Nejde to zas tak dobře a tak místo aby umřela, tak ho raději opustila.
No a co teď?
Chybějící ruka bolí a svědí, je to divný, ale existuje to. Říká se tomu fantomova bolest.
Edgarův psychiatr se vyzná a tak mu radí: "Hele seber se, najdi si nějaký klidný místo a třeba maluj, jen prostě vypadni".
A tak se Edgar sebral, pronajal si dům na ostrově Duma Key, kde mimo něj žila jen nějaká babka s Ajzhajmrem a její ošetřovatel a fakt začal kreslit.
A dobře.
Co dobře? Výbrorně!
Dokonce tak výborně, že když nakreslil chlápka podle jednoho zločince z telky a pak mu vymazal pusu i s nosem (pamatujete na Nea z Matrixu, jak mu pan Smith vymazal pusinu?), tak se chlápek udusil.
Dobrý! To jde! A co dál?
Ošetřovatel babky Ajzhajmrovky je fajn chlápek, nikdo jinej příčetnej na ostrově není, tak hold budou kámoši.
Edgar maluje jak pomatený, zlepšuje se hodinu od hodiny, neexistující ruka o sobě dává stále víc vědět a z obrazů začíná vystupovat příběh.
Příběh ostrova Duma Key, babky Ajzhajmrovky, roštěnky ze dna oceánů, lodě co vozí mrtvolky a nějaký utopený děti.
No prostě dovolená na uklidněnou jak má být.
No znáte Kinga ne?
Prostě další vydařený román, kde se dozvíte o postavách i to, co by vás ani nenapadlo chtít vědět.
Spousta řečí okolo a uprostřed hnusná smradlavá roštěnka, kterou byste potkat fakt nechtěli.
Doporučuji číst ve vaně, má to pak tu správnou atmošku ;-)
Mimochodem, je to skoro jako záhadný kouzlo, ale ta knížka se mi na konci příběhu rozpadla v rukou!
Fakt, nekecám!

Apropo, nechápu kroky českých nakladatelství, proč dobrovolně zabíjejí úspěšnost prodeje knihy na pultech a volí jim děsné obaly.
Vždyť i obal přeci prodává a obaly Kingovek jsou rok od roku horší a horší.
Člověk aby se pak styděl číst ji na veřejnosti ...

Nechápu to o to víc, když originální obal není až tak strašný:

Philip K. Dick .:. Dr. Krvemsta aneb jak se nám vedlo po bombě

Dnes jsem na Facebooku narazil na aplikaci http://www.bookfan.eu/ a hned si vzpomněl na pár svých poznatků o knížkách, které jsem kdysi četl.
Pokud nevadí, tak se s nimi podělím i zde:

Představte si, že jdete ráno do práce, pozdravíte se s kolegy, sednete si za svůj pracovní stůl a čeká vás osum hodin práce.
A tak pořád dokola, den co den, pravidelný koloběh občas rozbitý víkendy, státními svátky, či dovolenou.
A tak celý život, dokud neumřete.
STOP.

A teď jak to vidí Philip K. Dick.
Jdete ráno do práce, pozdravíte se s kolegy, sednete si za svůj pracovní stůl, čeká vás osum hodin práce a když jdete o polední pauze na oběd, začnou na svět padat atomové bomby.
Umře hodně lidí, pár jich přežije.
Z někoho se stane mutant.
Z někoho se stane "trupík" (rozuměj člověk s tělem a hlavou bez rukou a nohou), z někoho uhlík (je to blbý, když svět propaluje radioaktivní záření a vy nejste natření opalovacím krémem s faktorem 10.000), z někoho se stane krypl a někdo tím kryplem je pořád, bomba nebomba.
Občas se sutinami mihne krysa, která má sice dlouhej ocas, ale při západu slunce vytáhne z vozíku píšťalku a romanticky na kopečku píská noci vstříc.
A někdo zůstane trčet ve vesmírném satelitu, krouží kolem naší planety a nemá nejmenší šanci, žeby se kdy dostal dolů.
No co, bašty tam má hromady, knih plnou satelitní knihovnu, muziky co hrdlo ráčí a vysílačka stále funguje a přeživší dole rádi poslouchají. Vítej vesmírný DJ ;-)
Philip K.Dick nám svým typickým způsobem představí pár divných postav, který prostě musíte mít rádi.
Trupíka mechanika, jenž si bez rukou a nohou stvoří svoje vozítko s chapadlama a to jen tak, silou své vůle.
Trupíka, který by tak rád dosáhl uznání a kterého opravdu naštve, když jako dárek dostane cigarety, když on přeci nekouří!
Také poznáme děti sourozence, holčičku a chlapečka, kteří jsou si strašně blízcí.
Bodejď by jste si nebyli blízcí, když se vám bráška narodí v bříšku, je to takovej malej nádůrek, který s vámi hovoří, který vám vypráví o tom, jak vidí a slyší mrtvé lidi.
Taky je tu jeden vědec, o kterém všichni vědí, že právě kvůli jeho špatným výpočtům začaly padat ty zpropadané atomové bomby.
Je to pešek, způsobit smrt milionu lidí, přežít to a vědět, že ostatní ví, že jste to byli vy.
Asi nebudete nejobíbenějším vědátorem pod sluncem ...
Samozřejmě se seznámíme i s naprosto obyčejnými lidmi, kteří jen přežili válku a budeme sledovat, jak se jim vedlo po bombě.
A kdo Philipa K. Dicka trochu zná, jistě si pomyslí, že v době kdy tuto knihu psal, jeho antidepresiva určitě zmírnila hlodajicí paranoiu v hlavě, protože tak optimistickou víru v dobro a lidskost v jeho knihách jen tak nenajdete :-)
Příjemné čtení přeji.

P.S. tímto bych rád poděkoval našemu Zdravotnímu systému a faktu, že u lékaře se v čekárně čeká i hodinu a půl, než na vás příjde řada. Tolik času na četbu mi Hugo opravdu nedopřeje :-)

Díky za to ...

Přijel k nám na návštěvu Hugův děda a člověk má v sobě najednou zvláštní klid.
Sedím si v křesle, popíjím Hugoušovu horkou čokoládu, nohy nahoře, na klíně rozečtený časopis a pokojem zní album Alanis Morissette.
Nemusím co chvíli zvedat zrak a komentovat rozkošný čmrk fikskou na papíře nebo nový výtvor z lega.
Z dětského pokojíku se občas ozve řev tygra a zvuk bitvy rytíře versus nindži, chvílemi dědovo poraženecké úpění a Hugův vítězný křik.
V kuchyni voní příprava oběda a moje chlapská chuť se těší na pečená žebra s chlebem.
Proč to ale píši?
Vlastně se chci jen pochlubit, jak se mám dobře ;-)

Okno ven ...

Na mém pracovním monitoru jsem dlouho koukal na prázdnou černou plochu.
Najít vhodný wallpaper pro mě není jednoduché, protože jsem mrča od přírody a jen tak se s něčím nespokojím.
Plocha musí splňovat spousty kritérií ... prostor, motiv, barevnost ... prostě to nemá se mnou lehké :-)
Konečně můžu říci, že jsem si vybral :-)

Můj výhled zpoza monitoru není nic moc, přes zamřížované okno vidím kousek nebe a škaredou budovu před námi.
Proto mi monitor (mimo jiné) slouží i jako malé okno jinam.

Pokud máte také zájem, není nic jednoduššího: http://interfacelift.com/wallpaper/details/2154/stand_alone.html

Najít si čas pro sebe ...

Nevím jak váš, ale můj život se skládá z malých drobných radostí, které dělají život krásný.
První ranní drobná radost je probuzení do nového dne bez budíku.
Možná malichernost, ale tušíte, jak velký rozdíl je, když se probudíte sami od sebe, než když vás do nového dne vytrhne nepřirozený zvuk budíku?
Jak by pak neměl být člověk vystersovaný, když ho probudí násilí?
Mám to štěstí, že nemusím vstávat spolu s ptáky. Mám ptáky rád, ale stačí mi je poslouchat až po sedmé hodině.
Jedna z dalších radostí byla každodenní fotka cestou do práce.
Mám svůj oblíbený výhled na město a každý den jsem si ho vyfotil ze stejného úhlu na stejném místě.
Prostě stejná fotka každý den.
Fotil jsem jej měsíc a těšil se na to, jak budu mít zaznamenaný celý rok, den po dni, jak se to místo mění v ročních období.
Tu námraza, tu sníh ... tu mlha, tu slunce, však to znáte.
Pak mi to moje místo focení uzavřeli a trochu mi to pokazili. Ale nové schody jsou přednější, nevadí ... pokračovat si dávám jako předsevzetí do nového roku, lépe se mi to bude datovat.

Jedna z dalšich radostí je moje druhé, bonusové zaměstnání.
Každou neděli se ze mně stává uklízečka v kalhotách a chodím k nám na firmu dát podlaze lesk.
Ano, jsou za to peníze, ale našel jsem si v té práci mnohem víc.
Našel jsem si v ní čas pro sebe!
Zabere mi to pár hodin a těch pár hodin jsem jen sám se sebou, vlastní hlavou a myšlenkami.
Nejsem manžel, nejsem táta ... jsem jen automatický uklidový stroj s naprosto volnou kapacitou pro snění.
Těch pár hodin můžu být čímkoliv, odpoután od fyzického těla, protože (co si budeme povídat) nad tancem s mopem nemusíte moc přemýšlet.
Častým společníkem je mi čtená kniha v uších.
Miluji čtenou knihu a miluji knížní návraty do mladších let.
Už nikdy se asi nedostanu ke čtení již dávno přečtených knih z dospívání, ale v neděli je můžu znovu oživit pomocí současné techniky.
Jack London a jeho romány mi připomenou moji někdejší touhu po Aljašce (teď mně v zimě nikdo nedostane ani na hory, natož někam, kde je víc (nebo míň?) než -10°C), Foglar zase oživí všechny ty výpravy za město a zakázané průzkumy jeskyní a chatrčí v lese.
Dlouhou dobu mě odváděly do krajiny snění všechny díly Harryho Pottera a když to vše dobře dopadlo, chtěl jsem začít poslouchat znovu.
Pravda, postavu Harryho mírně nesnáším a chvílemi bych mu dal rád pěstí, ale ten svět okolo něj je prostě úžasný.
Luccha se mi kvůli tomu směje, ale my Potterovci víme své ;-)
Tuto neděli jsem uklízel spolu s Hobitem a příští víkend se mnou půjde Pán Prstenů.
Mám prostě rád ty nalezené hodiny pro sebe, kdy můžu poslouchat jen příběhy a nemusím nikomu dělat kakao, nebo po sobě z donucení uklízet poházené svršky v ložnici ...
A když pak příjdu domů, jako bonus dostanu večer klid na odpočinek, protože jsem hájený, jsem přeci ten, kdo musel tři hodiny uklízet a je unavený ...

A jak jste na tom vy? Jaké drobné radosti si děláte?

Měj rád svého protichodce

Každý z nás máme svého protichodce a protože je to náš osobní protichodec, měli bychom si ho všímat a dát mu najevo, že jej vidíme.
Že nevíte, kdo je protichodec?
Tak se schválně zítra ráno zamyslete a až půjdete ven, rozhlédněte se kolem sebe.
Potkáte spoustu lidí, které neznáte, ale o kterých víte. Potkáváte je totiž den co den.
Každé ráno chodím stejnou cestou do práce.
Mám to do ni pár minut pěšky a už tou samou trasou chodím pár let.
Znám ji skoro nazpaměť.
Vím, kde se v zimě tvoří ledovka a vím, kde je při dešti hluboká louže, kterou musím přeskočit.
A znám už také svoje protichodce.
Tak, jak já chodím každý den svojí cestou ve stejný čas, chodí i oni tou svojí a potkáváme se někde mezi.
Většinou je to na stejném místě, na stejné ulici.

Jako prvních jsem si všimnul mladého zamilovaného párečku.
On, obyčejný kluk s hezkým batohem na zádech, a ona pihula, držíce se za ruku spěchají do školy.
Vždy, když jsme se míjeli, sklonili k sobě hlavy a začali si špitat.
Jednou, když už jsme se míjeli vědomky, jsem na ně mrknul a od té doby se pokaždé s úsměvem pozdravili.
Poslední měsíc jej potkávám už samotného, pihula s ním nechodí.
Klučina se na mě nepodívá, nepozdraví, neusměje ... kouká si pod nohy a mračí se.
Představuji si, copak se s ní stalo ... asi už její srdce bije pro někoho jiného.
Další protichodec je dívka, která nosí v zimě děsnou čepici a pokaždé, když se míjíme, se usměje a stydlivě sklopí oči.
Neusmívala se vždycky, chodila zadumaná se sluchátky na uších, nedívaje se nalevo napravo.
Když se ale lidé potkávají pravidelně, začnou být navzájem součástí svých životů a je hloupé se i nadále ignorovat.
Tak se na sebe pokaždé usmějeme a jdeme dál po svých životech ... večer ze potkáme zase, když jdeme z práce.
Potkávám i pravidelně jednu kočku.
Je ošklivá a rozdrbaná, oko přimhouřené s velkým šrámem.
Mňouká před dveřmi u nízkého oprýskaného domečku a občas vymňouká pajdavou babku s miskou.
Pokaždé ji (tu kočku) z vesela pozdravím, ale ona jen se zívnutím otočí hlavu bokem a naprosto mě ignoruje.
Ale i tak ji mám rád, je součásti mého rána, stejně tak jako třeba květinářky, které každé ráno vytahují ven z malého krámku tuny květin.
Už jsou z nich známé, ne jen protichodci.
Pozdravíme se, okomentujeme počasí.
Občas si u nich koupím kytku.
Tvoří můj život.
Z neosobního velkého města dělají příjemné místo k žití, tihle protichodci.
Není to pak cizí ulice, ale je to moje ulice.
Ulice s mým klukem se zlomeným srdcem, ulice s mým stydlivým úsměvem zpoza děsné čepice, ulice, která patří drsné kočce.
Dejte najevo svému protichodci, že o něm víte.
Ikdyž se to třeba nikdy nedozvíte, určitě ho svým úsměvem vytrhnete z denodenního stereotypu.
Prostě mějte rádi svého protichodce ;-)

Nedělní píseň

Hugo začíná mít svůj vyhraněný vkus v muzice a má už své oblíbené interpety.
K mé velké radosti objevil Radůzu.
Sedí vedle mě, poslouchá a najednou začne jančit, že tahle písnička pomůže mámě na bolest, že ji musíme jít probudit:

Řeči o ničem

Všimli jste si někdy, že když káráte to svoje neposedné dítko a kázání zakončíte větou: "To prostě uděláš a bez diskuze!", tak nakonec stejně ještě pár minut mluvíte?
Už se sám sobě musím smát, když se slyším jak to říkám ...

Mimochodem, taky máte doma takový zákon schválnosti, že když dáte prckovi do ruky pití v hrníčku se slovy: "A ne že se zase poliješ", tak můžete jít rovnou pro suché oblečení, protože je to vaše zlato do dvou minut mokrý?

Myšlenky v kině

Před pár dny jsem si po dlouhé době vyšel do kina.
Sám ... rodinku jsem nechal doma, potřebovali si ode mně odpočinout :-)
V našem krásném městě jdeme s dobou a už nějaký čas se můžeme pyšnit tím, že máme 3D kino.
Všichni už to viděli, jen já (starý kinovní harcovník) ne.
Vybral jsem si film, kde jsem předpokládal hezký vizuální dojem (ne, opravdu vám neřeknu na co jsem šel ... se za to skoro stydím, ale bylo tam hodně krve a bylo to boží) a stydlivě si zakoupil jeden lístek.
Proč stydlivě?
Víte, můj věkový tachometr se před pár lety zasekl na cifře 30 a dál se ani nehne, ale publikum bylo většinou tak 15-ti leté ... mladé a neklidné.
Naštěstí mě lístkový systém usadil k třem slušným mladým klukům a tak jsem se tvářil jako jejich (mírně) starší bratr ... kdo ví, jestli na to ty šestnáctileté holky před námi skočily (ale smály se mému vrstevníkovi, který přišel také sám minutu před začátkem, a ne mně).
Film byl prostě podívaná, dialogy skorem žádné (natož myšlenka), tak jsem se při kochání nádhernou výpravou mohl zabývat i svými myšlenkami, aniž by děj filmu nějak utrpěl.
Co by na to asi řekli lidé v dávné minulosti, kdyby jim místo prvního filmu v dějinách, pustili současný akční film s 3D brýlemi?
Zešíleli by? Upálili všechny, co se na tom hrůzostrašném představení podíleli?
A my u toho křoupeme popkorn a zíváme nudou.
Jaké budou filmy (a technologie), až bude Hugovi 15let?
K třetímu rozměru přidají čtvrtý a v kině se začnou linout i vůně?
Konečně ucítíme, jak smrdí skřeti v Pánovi prstenů? Nebo nějaká ta mrtvolka po boji?
Tchán proklamuje, že příjde doba, kdy plátno bude všude kolem nás a my budeme uprostřed děje.
Shodli jsme se na tom, že v tomto formátu budou asi nejzajímavější ertotické filmy :-)

Film skončil a lidé se rozprchli za další zábavou.
Páteční večer patří mladým, po městě jich bylo spousty.
Pomalu jsem se šoural domů, sledoval ty postávající skupinky a myslel na to, jaký bude Hugo puberťák.
Bude se stydět za své rodiče a s rukou ovinutou kolem ramen vyzívavě oblečené roštěnky si bude stěžovat, jak ho fotr zase naštval?
Nebo z něj bude asociálek, který leží doma v knížkách a když na něj promluví nějaká holka, tak zrudne až na zadek a uteče?
Propadal jsem chmurám a říkal si, že pokud by měl pubetu jako já, že ho asi přizabiju.
Pak jsem si všimnul, že přede mnou jdou ti tři kluci (moji falešní sourozenci) z kina a klidně si vykládají o filmu.
Míjeli auto pokryté jinovatkou, na které někdo prstem napsal: "kdo to přečte, ten je pi.a"
Jeden z nich, ladně a přirozeně, mávl rukou a rukávem smazal to poslední slovíčko.
Ani se nezastavil, očividně nad tím ani nepřemýšlel, jen to instinktivně smáznul.
Musel jsem se usmívat po celý zbytek cesty domů.
Doufám, že náš Hugo bude v pubertě ten, jenž bezmyšlenkovitě smázne sprosté slovo na ulici a ne ten, co jej se škodolibým úsměvem vytvoří ... držím nám palce.

Barevná žirafa

Jednoho dne jsme pustili Lucchu do víru velkoměsta a ona nám za to dovezla dárek.
Dřevěnou skládačku žirafy, kterou si máme domalovat sami.
Složili jsme ji společnými silami, Hugo se postaral o barevné provedení ... tradáá, máme novou výzdobu do dětského pokoje.
Pro skoro čtyřletého prcka ideální, vypláznutý jazyk v koutku a soustředěný výraz ve tváři při práci svědčil o zábavě.
Když jsem pak vytáhnul horkovzdušnou pistoli na zaschnutí barvy, jeho radost neznala mezí :-)

O pár týdnů později jsme byli na místní adventním trhu a v zapadlém koutě našli stolek s výtvarnými potřebami.
Odnesli jsme si další skládačku (tentokrát s třema naurusama) a zjistili, že jich je tolik, že je za chvíli nebudeme mít kam dávat :-)
Takže pokud chcete něco dalšího malého k Vánocům, vřele doporučuji.