Zápisníková úchylka

Mám úchylku na zápisníky.
Zajímá mě spousta věcí a ke každém oboru zájmu si musím založit zápisník.
Na poznámky, na myšlenky, na výstřižky, na inspiraci, na články, na kresby a tak.
Takže mám zápisníky, které slouží jako deník.
Mám zápisník na balkonové zahradničení.
Mám zápisníky na běhání.
Mám zápisník na knihy, které si chci přečíst.
Mám zápisník na kutilské inspirace do bytu.
Mám zápisník na kutilské inspirace do domečku (až si ho někdy v budoucnu pořídíme).
Mám zápisník na nářadí.
Mám zápisník na slova.
Mám zápisník na koketování s vařením (uvařil jsem jen jedno jediné jídlo, ale mám zápisník na vaření).
Mám zápisník na to, co chci a málem že mám i zápisník na to, co nechci.

Mám děravou hlavu. Co si nenapíšu, to zapomenu. Dříve nebo později.

No ... prostě mám rád zápisníky.
Vlastně mám rád to zakládání si zápisníku.
Pořídím si neosobní zápisník s bílými stránkami a postupem času z něj vytvářím zápisník osobní se stránkami popsanými, polepenými, použitými.
Dnes jsem si upravil zápisník na myšlenky, který používám hlavně na pískovišti, kde dělám dozor synovi. Můj syn mě inspiruje k zamyšlení se nad sebou samým a psaní mi umožňuje rozřídit si myšlenky.
Jakou ale dát tvář zápisníku, který má hodně co společného se vztahem k vlastnímu dítěti?
Samozřejmě ... použiju něco, co je jeho. Co bývalo jeho, když byl užvatlaný prcek a čemu už odrostl.

Když se nad tím člověk zamyslí, šicí stroj je vlastně jen taková vymakaná vrtačka.
S vrtačkou trochu umím, to by bylo, aby mi to s tím strojem taky nešlo.
Lucie mi dala rychlokurs: na tohle šlapeš, tady si hlídej ať ti neujede nit a hlavně si nepřiši prst.

Prst jsem si nepřišil, udělal jsem si obal na zápisník.
Jestli si myslíte, že ten obrázek mohl být víc vycentrovaný, tak jste rejpalové a já jsem to tak beztak chtěl ;-)

Chlapec v písku

Letní prázdniny dokáží být pro pětiletého sídlištního kluka občas pěkná otrava.
Školka je uzavřená a on odsouzen osudem a rodičmi být jedináčkem ...
Je smutný pohled na tu osamocenou dětskou postavičku (sedící na suchém písku) v ruce plastikovou lopatičku, kterou hloubí díru jako past pro kolemjdoucí mravence.
Co chvíli vzhlédne s nadějí, že na chodníku za keřem zahlédne kráčejícího parťáka s kyblíčkem v ruce.
A to zklamání v očích, když zahlédne dospělou postavu s nákupem v tašce, to jeho zklamání mi trhá srdce.

ilustrace: Krzysztof Iwin

Už dávná Lucie, postrach ulice, přišla na to, že o prázdninách jsou všechny děti na prázdninách a teď se s tím pomalu smiřuje i on.
V písku nachází poklad a nemá s kým se o něj podělit a útok včelky samotářky není zahnán společnými silami pískových bratří ...
Táta sice umí vyhloubit nejhlubší díru na světě a postavit největší pískový hrad, ale pořád je to jen táta, kterého po chvíli přestává bavit dělat zvuky tůrujícího motoru a po tisící nabourat model skutečného auta.

Stává se z něj ostrůvek samoty a sní o svém vnitřním světě.
O světě, kde osedlá lučního koníka a se zašpičatělým klacíkem vyzívá na souboj brouka Roháče, kterého si vyhlédl v obrázkové knížce.

Provinilý pocit mi svírá srdce a lituji, že nedokáži svému synovi dopřát dostatek přátel přesně v tu chvíli, kdy je potřebuje.
Tak nerad slýchám jeho smutné: "Ach jo" ...

A pak, za dospělou postavou s nákupem v tašce, se pomalu po chodníčku loudá osamocený chlapec se stejným povzdechem na rtech.
Nikdy se neviděli, nikdy spolu nemluvili, ale stejný osud z nich udělal na pár minut ty nejlepší kamarády na světě.
Vlhko v očích je vysušeno a ikdyž se zanedlouho zase loučí a stále se po sobě otáčejí a křičí na sebe:"Ahoj!", ten smutný pohled už se znovu neobjeví.
"Tati, to je můj nový kamarád, byl super, že jo?!" žvatlá mi ještě hodinu po návratu domů ...

Tak moc bych to chtěl umět jako on.

Poslední varování

Je to pár dní, co se na mém pracovišti objevil první.
Zvědavě se ochomýtal okolo, nenápadně se schovával za překážky a dělal neviditelného.
Tam nakoukl, tuhle se podíval.
Průzkumník.

ilustrace: Karolina Jędryczka

Druhý den už mi po stole vedla regulérní mravenčí dálnice.
Z kumbálu podél zdi, spárou mezi linoleem přes volný prostor k židličce.
Od židličky k pultu.
Po noze pultu (hezky za sebou) vzhůru k desce stolu a tam (úplně na drzo) kolem klávesnice až k dóze s pomerančovými bombóny pro zákazníky.
Občas se jeden bombón pohnul pod náporem party milimetrových mravenčích tělíček, když si jej, jako sladký náklad, hodili na silná ramena.
Jak si to šinuli (i s bonbónem) kolem klávesnice zpět, jen jsem jej nadzvedl, setřásl rozhořčené mravence a bonbón vrátil zpět do dózy.
Vypadali naštvaně.
Další den se mi koupali ve zbytku čaje a když zjistili, že jsem zpět v práci, odcházeli z mé odkládací poličky i s hrnkem nad hlavou.
Protože jsem mírumilovný člověk, který ani mouše neublíží, jen jsem je odcvrnkal z hrníčku a zahnal je svým drsným" "Huš, volové".

 ilustrace: Karolina Jędryczka

Následující den to přehnali.
Cesta od židličky k pultu se jím zdála dlouhá, tak si našli zkratku.
Tunelem nohavice mých kalhot, přes trenýrky, mezi chloupky břicha, kolem hrudi a rukávem trika znovu ven na světlo.
Po opálené levé ruce na klávesnici a "Tradá!" za bombóny.
Zapomněl jsem na fakt, že jsem vegetarián s přesvědčením, že zvířata se nazabíjejí a polštářkem palce jsem jednoho mravenečka rozmačkal.
Vzal jsem jej mezi prsty a každému přítomnému mravenci ukázal jejich mrtvého druha.
"To je poslední varování!"
Zmizeli a ten den se už neukázali.

S pocitem hrdiny, který vyhrál, jsem ráno přišel spokojeně do práce.
Uprostřed uklizeného pracovního stolu ležela barevná věc.
Oranžový gumový medvídek.
Bez hlavy.
Na ohlodaném krku stopy po mravenčích zubech.
Vedle něj byl vyhlodaný vzkaz do desky stolu.
"To je poslední varování!"

Zítra už do práce nejdu ...

Lesní skřítek

Vzkázal nám Lesní skřítek přes černého kosáka, že mu nedávná bouře vzala domeček.
Silný vítr zvednul střechu a rozprášil ji po okolí.
Měkkoučká postel z listí zmizela v křoví.
Pláče, kterak musí spát za pařezem, hlavu na tvrdém kameni ...

Když vás lesní tvorov poprosí o pomoc, měli byste jej poslechnout.
Nebo si při další návštěvě v lese ztratíte ... a už se nenajdete! ;-)

Spolu na cestě

Víte ... nemáme s Lucchou moc často příležitost být spolu sami, bez toho roztomilého dohledu našeho mláděte a jeho nekonečných otázek, tužeb a žádostí.
Možná tak párkrát do roka.
To, když starý vlk jde kolem a vezme vlče za dobrodružstvím. Je to moc hodný vlk, zdatný a silný ... ale žije daleko.

Jinak jsme malá semknutá smečka, vydávající se na společné výpravy do širokého velkého světa a spokojeně se zase vracející do svého doupěte.
Občas se jeden ze smečky vydá na osamocenou cestu do dáli, ale brzo je zase zpět a choulí se v rodinném teplém chumlu.
Odloučeni od svého "malého" býváme málo, výjmečně ... a pak je nám stejně teskno.
Vlastně se jakoby musíme znovu učit, být spolu znovu sami dva, jen já a Ona.
Ikdyž nikdy vlastně nejsme doopravdy sami ... však to určitě znáte.
Pořád jsme ve svých myšlenkách všichni pospolu.

(ilustrační foto: Karel Bouše .:. "Rodina" ... sousoší umístěné v lese na Nepomucku)

Uplynulé prodloužené dny volna jsme trávili mimo domov a měli u sebe i spolehlivý dohled dědy.
Pokud se Hugo na něco ptal, ptal se jeho.
Pokud měl nějakou touhu, obracel se na něj.
Pokud měl nějakou žádost, žádal jeho.
Ke spokojenosti mu stačilo vědomí, že jsme opodál ... protože když má dědu, má vše, co momentálně potřebuje.

Co ale asi tak udělají normální rodiče, když zjistí, že nejsou v tu chvíli až tak potřeba?
Vytratí se ruku v ruce na rande?
Společná večeře u svíček nad jídlem, které Ona nemusela vařit?
Kino?
Procházka v parku?

My dva jsme společně nazuli bežecké boty a vyrazili bok po boku na společný běh.
Ega nás nikam nehnala, cílem bylo být spolu a pokořit vzdálenost, ne čas.
Vychutnat si tu blízkost a souznění.
Ikdyž naše duše normálně běhají rozdílným tempem a s jiným vnitřním světem ... dnes se spojily v jednotný rytmus a klidný dech.
S úsměvy a s nicneřešícími slovy jsme se vydali údolím mezi skály Moravského krasu a uživali si přítomnost toho druhého.
Oba dva rádi běháme sami, hledáme si v běhu vlastní meditaci, vlastní uvolnění, vlastní odpočinek ... ale dnes to bylo jiné. Byla to ta úplně nejpřirozenější věc.
Dělit se spolu o ten svůj soukromý prostor, kde normálně čerpáme duševní silu a klid.
Vlastně se nedělo vůbec nic.
Míjeli jsme turisty, míjeli jsme jeskyně, stromy ... doprovázeni ptáky a sluncem, pronásledování vlastními stíny, které se držely za ruce.
Občas jsme do sebe jemně strčili lokty, podívali si do očí.
Slití potem, zarudlí a unavení, přesto pro sebe ti nejkrásnější.
Běželi jsme daleko a dlouho a pak zase nazpět, rychleji a rychleji.

A já si najednou vybavil náš někdejší rozhovor, který ona (skromnost sama) zakončila slovy :
"... protože jsme FANTASTICKÁ!"
Projel mnou takový hezký záblesk štěstí ... to zjištění, že já to přeci vím.
Že ona JE opravdu fantastická a že stojí po mém boku.

Díky Lucie ... za to, že se mnou běžíš životem ...

Vlastní cestou

Ikdyž to může vypadat jako píár článek, věřte mi, opravdu tomu tak není.
Rád totiž ocením, když se někomu něco podaří a je mi šumafuk, zda se jedná o osamoceného alternativního kreativního jedince či o reklamní produkt velké firmy..
V tomto případě se jedná o PR časopis jednoho pivovaru a o jeho kvalitě mluví i fakt, že získal dvě ocenění za Public Relations.
Nenechte se zmást, ač se to nabízí, není to časopis o pivu.

VLASTNÍ CESTOU

Mám moc rád rozhovory s pro mě neznámými lidmi.
Je mi jedno z jakého jsou oboru, je mi jedno, zda jsou to úspěšní podnikatelé, spisovatelé, sportovci či umělci.
Mám rád chytré otázky novinářů (kteří dokáží nenásilně představit zpovídající osobu) a o to víc mám rád nenucené a chytré odpovědi dotazovaných.
Hledám v nich inspiraci a startovní čáru svých vlastních myšlenek, které nakonec vyústí v nový názor, byť třeba opačný.
A právě zde, v tomto časopise, jsem narazil na rozhovory s pár osobnostmi, které mě z nějakého důvodu zaujali. Ať už svými názory, tak svými osudy a příběhy.
Líbil se mi například rozhovor s Petrem Sýkorou, majitelem úspěšné firmy, který jednoho dne firmu prodal a začal dělat něco pro lidi. Založil nadaci Dobrý anděl a jeho koníčkem se stala pomoc lidem, kteří prochází těžkým obdobím svého života (číslo 1/2013).

Druhým důvodem, proč se s vámi chci o svůj časopisecký objev podělit, jsou povídky.
Do ruky se mi prozatím dostala tři čísla magazínu a narazil jsem zde na povídky od  Petry Soukupové (knihy Zmizet, K moři, Marta v roce vetřelce), Biancy Bellové (Mrtvý muž, Sentimentální román) a Michala Viewegha (asi nemusím představovat). Jeho Konkurenční nabídka (číslo 4/2011) má tak hezkou myšlenku, že vlastně kvůli ní tohle doporučení píšu.
Hrdina povídky nemá pro své dítko babičku ani dědečka (a to ani z manželčiny strany) a tak se (jako starostlivý otec) rozhodnul, že dědečka jim sežene.
A jeho šéf, odcházející do důchodu, teď bude mít vlastně spousty času, že? ...

No a to nejlepší nakonec.
Časopis je zdarma, asi je k dostání v podnikových prodejnách a vybraných restauracích (já na něj narazil náhodou v palačinkárně a zaujal mě na první pohled - graficky je vážen podařený) a chvilku mi trvalo, něž jsem si uvědomil, že se vlastně jedná o firemní magazín.
Chytrý, moderní, zajimavý ...
Všechna stará čísla si můžete stáhnout z archívu a pokud se vám bude líbit, máte možnost nechat si nová papírová vydání posílat zadarmo domů, přímo do schránky.

Kulturní pecka a Maaristaan ...

Docela nedávno jsem si tu veřejně popřemýšlel, zda je moderní muž pravý chlap a krom toho, že jsem si ujasnil některé své názory, mělo toto mé zamyšlení ještě jeden zajímavý dopad.
Ozvaly se mi holky (díky Kateřino a Martino!) z časopisu Kulturní pecka s tím, že chystají tématické číslo o mužích a náhodou si přečetli moje zamyšlení.
A prý jestli bych nešel do nepřímé konfrontace s Marii Belinson a nenapsal úvahu na téma "Jak se změnilo postavení mužů oproti minulosti a jak se s tím vyrovnávají."

Ona napíše svůj pohled, já popíšu svůj pohled a nakonec se sejdeme na stránkách časopisu, kde zjistíme, zda na téma máme stejné nebo rozdílné názory.
A protože se takové nabídky neodmítají, tak jsem si poprvé v životě vyzkoušel, jaké to je psát na zadané téma (slohovky na základce se nepočítají), do určitého termínu (jasně, že včera bylo pozdě) a ještě ke všemu se muset vejít do 2850 znaků včetně mezer.

Nakonec z toho všeho byl docela hezký a poučný zážitek ... to, když mi do emailové schránky přišel můj text s připomínkami stylistické korektorky.
Je hodně poučné dívat se na svoje úvahy očima někoho jiného, někoho, kdo vám podtrhá divná spojení, vypíše vám, kolikrát jste v textu použil slovo "muž", zeptá se, jestli některé věty jsou opravdu nutné a ještě vám popřeje hezký den :-)
Nakonec to všechno dobře dopadlo a dnes jsem ve schránce objevil svůj autorský výtisk časopisu.
Dokonce ve třech exemplářích, to abych jeden mohl dát i své hrdé mamince :-)

Tak pokud vás to zajímá, tady to je :-)

 A tady je to trochu větší, pokud nemáte zrovna lupu po ruce ;-)