Je moderní muž pravý chlap?

Určitě to znáte.
Probudíte se, sednete si k rannímu šálku kávy a přečtete si v éteru nějakou cizí myšlenku.
A ta cizí myšlenka ve vaší hlavě nenápadně klíčí a pomalu z ní rostou vaše vlastní myšlenky, košatí se a vytahují svoje chapadélka ku světlu.
Můj dnešní spouštěč myšlenek je článek na OnaDnes.cz ... ehm ... no, to je dlouhá historie, kterak jsem se tam dostal ... to víte, kamarád kamarádky o něm mluvil ... jinak já samozřejmě navštěvuji jen samé intelektuální stránky ;-)
Aby vám ale mé dnešní povídání dávalo smysl, asi byste měli začít tím zmiňovaným článkem.
Ten najdete zde:

"Pravých" chlapů ubývá. Proto hledejme synům chlupaté idoly.

Ilustrace Jack Hughes (http://jack-hughes.com)

Asi bych se měl hned na začátku zmínit, že já si ve svém světě rozděluji pánské pokolení na dvě skupiny. Na chlapy a muže. No a ty pak dělím na další a další podskupiny. Některé podskupiny mají blíže k chlapům a některé k mužům.

Chlap je pro mě evoluční nástupce neandrtálce ... taková ta obtloustlá postava smrdící potem, uvelebená na gauči před televizí, chlemtající jednoho lahváče za druhým, nesnášející svojí ženu, o dětech ani nemluvě.

Takový ten živočišný druh, který ztratil jakoukoliv důležitost od té doby, co civilizace přestala potřebovat barbary dobyvatele, kteří plenili a znásilňovali v zájmu rozšíření lidského plémě (či v zájmu víry). Druh, který dříve holou rukou uvlovil živé zvíře, zuby jej usmrtil, vypil jeho krev a v rozjařené náladě splodil s nesvobodnou ženou syna.

Druh, kterému už zůstaly jen sportovní rituály v telce a pivní porady v knajpě zaplyvané kategorie.

Druh, který postupně zlenivěl, ztupěl a zdegeneroval.

No a pak jsou tu ti muži. Moderní muži, milující svoje rodiny, svoji práci, svůj život, sami sebe.
Muži narozeni v různých odstínech dokonalosti a nedokonalosti.

A o těch bych tu chtěl teď rozjímat.

Určitě se shodneme, že bez chlapů (dle mé definice) se v dnešním světě obejdeme. Možná po nich vzdychne určitá sorta žen, ale upřímně ... bez takových žen se asi obejdeme také ;-)

Jaký by měl být tedy pravý muž?

Dle autorky zmiňovaného článku, si ženy představují ideálního muže takto: "Voní, povídá si s námi, je zábavný, zvládá domácí práce a stará se o děti."

Souhlasím!

Také si tak představuji ideálního muže, jsem holky na vaší straně!

Sám se snažím takového stavu dosáhnout.

Patřím do skupiny chlapců, které vychovávají ženy.

Nezodpovědný otec zmizel v alkoholovém opojení dříve, než mi mohl ukázat, kterak si mám ulovit zvěř bez zubů a tak jsem vyrůstal bez vlivu chlupatého idolu.

O čestnosti mě učil Jaroslav Foglar a o statečnosti Karel May s Jackem Londonem.

V dospívání je nahradili Kurt Cobain, David Bowie, The Cure, Depeche Mode, Marilyn Manson a v rytmu teskných písní dokončili moji společenskou výchovu.

A víte co?

Nikdy jsem nepocítil, žeby mi vliv chlupatého idolu chyběl.

Oheň díky oblíbeným spisovatelům zapálit umím (když mám sirky) i v dešti (když je opodál bříza) a díky puberálním idolům si umím nalakovat nehty na černo, ostříhat se, obarvit si vlasy a oči obtáhnout linkou.

Co více by si mladý moderní muž mohl přát?! :-)

Ano, milé ženy, naprosto souhlasím s tím, že moderní můž by měl umět naplnit myčku špinavým nádobím a po pracím cyklu ji zase vyskládat a nádobí umístit zpět na své místo.

Roztřídit špinavé prádlo dle barev, naházet ho do pračky a následně jej pověsit čas od času také umíme.

Dokonce některým z nás nedělá problém jednou/dvakrát v roce to prádlo i vyžehlit (když dávají v telece film vhodný k žehlení).

Jako moderní mužové své děti bezmezně milujeme. Po příchodu z práce je rádi vezmeme na hřiště či do lesa a necháme vám dvě hodinky volného času jen pro sebe.

S láskou jim každý večer čteme pohádky před spaním a držíme je za ruku dokud neusnou.

Bez mrknutí oka vás rádi vypustíme na celý víkend za kamarádkou a ještě k tomu vám 100% věříme a neděláme žárlivé scény.

Rádi si s vámi popovídáme o vašich pocitech a rádi se podělíme i se svými pocity (pokud je o čem mluvit).

Na nezajímavé až banální témata vám rádi odpovíme zůčastněným "Hmmm".

Prostě se snažíme být spolehlivými partnery a moderními muži ... jenže, víte co?

Jste si jisté, že na pravého muže máte?

Protože pravý moderní muž možná chce na oplátku pravou moderní ženu!

Pryč jsou ty doby, kdy nám mužům imponovali bezbranné ženy, omdlévající při pohledu na pavouka ve vaně. Neimponují nám ženy, které stojí tiše v kouktu a čekají, co my (pánové tvorstva) poručíme.

Neimponují nám kuňky a fňukny, které se neumí rozhodnout, které nevědí, co vlastně chtějí a které se stydí říci nahlas svůj názor.

Chceme rovnocené partnerky, sebevědomé a rozumné, empatické a chápající mužskou duši.
Chceme ženy, které (když jejich partner něco nedokáže) udělají to bez rozmyslu samy a neberou to jako degradaci ženství či mužství.
Je to tak, nemáme zájem mít za zády hysterku, která čeká na každou naší chybu jen proto, aby nám dokázala, jak špatnými chlapy jsme a jak to ony s námi mají těžké.
Toužíme po vyrovnaných ženách, které nemají pochybnosti o sobě samých a které neztratí svojí touhu jen proto, že vidí muže dělal "ženskou" práci.

Ano, chodíme stále častěji s kamarády na kafe místo na pivo, ale víte proč?

Protože hodinu po té schůzce s kamarádem jedeme pro děti do školky nebo do kroužků a přiopilý tatínek v autě asi není zrovna to, co by se dalo nazvat ideální muž, co myslíte?

A ano, opravdu si raději dáme v restauraci lehký salát místo bůčku.
To proto, protože máme doma mladší ženy a chceme být dlouho zdraví a fit, nechceme svým dětem umřít v době jejich dospívání a chceme se dožít vnoučat, protože víme, že naše děti budou mít svoje děti ještě později než je máme my.
A to, že někteří z nás neumí vyměnit žárovku či rozdělat oheň?
Copak si nás v dnešní době berete proto, abysme lovili a dotáhli dřevo na oheň?

Doba se mění, mění se ženy a mění se i muži.
Mění se stereotypní role.

Nastává doba, kdy by v manželství (či v partnerství) měla už konečně nastat rovnováha a partneři spolu žít ne proto, že ten druhý umí ulovit mamuta a ten druhý ho uvařit, ale proto, že si navzájem rozumí, respektují se, mají se rádi a navzájem si pomáhají.

Nebojujme tedy bezhlavě proti změnám, které nás můžou obohatit a pomoci nám a snažme se raději cítit respekt a pochopení k tomu druhému.

A ty prehistorické chlapy už prosím nechme vymřít ;-)

Pod postelí

Svoji ženu jsem hledal tak dlouho, až už jí to nebavilo a raději si mě našla sama.
Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsme téměř dokonalý pár.
Máme se rádi, respektujeme se, ctíme se.
Většinu zálib a koníčků máme společných nebo podobných, líbí se nám stejné věci a když se nám něco společně náhodou nelíbí, umíme se shodnout na kompromisu a zvolit to, co se líbí jí.
Mé časté nedokonalosti umí ona zastínit svými dokonalostmi a její nedokonalosti zase naopak umím ... ale ona vlastně žádné nedokonalosti nemá ;-)
Jen povahově jsme naprosto odlišní.
Já jsem introvert jako z učebnice a ona můj extrovertní protějšek.
Teď to u nás v domáctnosti trochu více řešíme a to kvůli knize TICHO: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit.
Ona ji nesnáší (a přesto mi ji dala k narozeninám) a já ji zbožňuji (i přesto, že jsem jí ještě nepřečetl).
Já s nadsázkou extrovertům vyčítám jejich rychlé a zběžné nadšení pro cokoliv a následné zbytečné riskování a ona zas introvertům vyčítá jejich zákeřnou tichou přítomnost v koutě, kde kradou nápady ukecaným extrovertům.
A mezi námi je náš nestranný syn Hugo.

Ležím si v posteli, čtu onu chytrou knihu a občas prohodím k ženě nějakou tu moudrost z ní. Nazpět se mi dostane obsáhlý rozbor všeho, co je na té myšlence špatně.
Hugo z toho raději zalezl pod postel.
Doslova.

"Hugo? Co děláš pod tou postelí?"
"Nic, já si tu v klidu přemýšlím ..."
 Ach, je jako jeho táta, taky jsem byl nejraději vždy někde zalezlý a přemýšlel si.
"Ty jsi jako ten tvůj věčně mlčící táta ... já chci ještě upovídanou holčičku! Polez ven."
"Jen ho tam nech, ať má taky trochu prostoru sám pro sebe, my introverti se cítíme dobře, když jsme schovaní."
Nechala ho ...

Nakonec to té věčně něco řešící extrovertce stejně nedalo a mrkla pod postel, aby záhadě přišla na kloub ("To přeci není normální, aby si takhle malé dítě samo přemýšlelo pod postelí!").

Našla tam spokojeného Hugína se ztlumeným tabletem, pařící hru, kterou se jinak musí dovolit :-)

Co z toho všeho nakonec plyne?
Je jedno, zda jste extrovert nebo introvert, stejně vás přečůrá ten, kdo je více mazaný a umí využít situace ;-)

Ilustrace převzatá z blogu Travistysbeard

Rošťáci

Luccho? Už jsme na to velcí? ;-)

foto: Izabela Urbaniak

Velký kluk

Náš milovaný prcek je už velký kluk.
Nedávno to byl srolovaný uzlíček narudlé kůže s pidiprstíky a pomačkaným obličejem.
Dnes už je to pětiletý chytrolín s vlastním názorem.

Vzbudili jsme jej brzy ráno (to máš za všechny ty brzké soboty a neděle, prevíte) a rozespalého zavedli k narozeninovému stolku.

"Sfoukni svíčku a něco si přej" ...
"Eeee ... to nedokážu, co si mám přát?"
"Máš narozeniny, přej si vše co chceš a splní se Ti to."
"Přeju si, aby jsme byli všichni šťastni!"

fňuk ... Miluju ho :-*

Ken Denmead - Táta Geek

Tato recenze vznikla pro server Sarden.cz 
Děkuji tímto Petrovi Šimčíkovi za šanci, kterou mi dal a nakladatelství Jan Melvil Publishing s.r.o. za poskytnutí výtisku.

Kniha "Táta Geek" je určená pro zvláštní sortu tátů.
Je určená pro ty táty, kteří jsou odsouzeni být věčně malými chlapci, se spikleneckým úsměvem a jiskrou neposedností v oku, s obrovským množstvím zálib a divných koníčků.
Určitě je znáte, možná je máte doma, nebo je má doma nějaká vaše kamarádka.
Možná je to ten svobodný soused od naproti ... ten soused, který každý den venčí věčně hlučného, vychrtlého psa, jenž má na obojku umístěnou nějakou blikající krabičku. Netušíte, že je to gps, která mapuje psí trasu v nedalekém parku a zaznamenává každý patník či sloup pouličního osvětlení, kde se čtyřnohý přítel člověka pozastaví a zvedne nožku.
Geekové jsou hračičky, technologičtí fetišisté, majitelé Dračího doupěte, ochránci starých počítačových součástek, sběratelé Lego kostiček, prostě ti divní patronové ze základní školy, od kterých jste opisovali domácí úkoly a kteří otevírají dveře mezerníkem.
Táta Geek je geek, který se řízením šťastného osudu zamiloval do toho správného, osvíceného (mírně trhlého) dvojčete opačného pohlaví a spolu s ním si vyrobili malého následovníka rodinného trůnu před počítačovým monitorem.
To je totiž ta nejdůležitější podmínka, kterak se stát Tátou Geekem.
Musíte mít potomka.

Ken Denmead je supergeek a šéfredaktor populárního blogu GeekDad spadající pod legendární (pro geeky zcela určitě) server Wired.com, stavební inženýr a v neposlední řadě i táta dvou synů, který se rozhodnul, že se se svými nápady podělí i s námi ostatními.
Pokud vás trápí, kterak zaměstnat neposlušná dítka, něco je naučit a ještě se u toho náramně pobavit, možná je opravdu dobrý nápad začít u této knihy.
Obzvlášť, pokud jste také hračičkové, domácí kutilové, nebo nikdy neodrostlí kluci v dospěláckém těle.
Je to kniha přetékající vychytralými nápady a divnými projekty, které vás buď nasměrují, nebo (chcete-li) přímo krok po kroku provedou ke zdárnému cíli - k dítku s úsměvem od ucha k uchu, nadšenému pro vědu a malé technické zázraky.
Čekají vás zde absolutně technicky a finančně nenáročné projektíky (jako třeba, kterak si nafotit vlastní komix, či udělat vlastní knihu Superhrdinů), mírně pokročilé a mírně ujeté pouštění draků v noci s využitím LED žároviček, až po projekty, kdy jsem do stránek knihy civěl dlouhé minuty a snažil se pochopit, o čem že je vlastně řeč.
Těch nápadů a rad je tam spusta. Co spousta, je jich plá kniha!
Některé jsou jednoduše geniální, některé jsou složitě primitivní, spousta jich je absolutně mimózní a pár jich je na hraně, kdy rozumný táta přemýšlí, jestli ta námaha a finanční investice nezpůsobí domácí katastrofu v podobě naštvané manželky, jejiž následkem bude stávka v kuchyni.
Přeci jen rozdíl mezi Amerikou a Českem je trochu znát a u některých potřebných součástek budete chvilku přemýšlet, kde je vlastně u vás na vesnici seženete (ikdyž český překladatel se opravdu snažil a je svojí radou nápomocný).

Nejsem pravý geek, jsem jen geekovský obdivovatel, který nemá absolutně ponětí o některých fyzikálních zákonitostech a z velkého množství různých součástek dokážu udělat leda tak velkou nefunkční hromádku imitující něco, jako je stroj času, a tak jsem na knihu koukal možná trochu z jiného úhlu, než jak na ni kouká ten pravý táta geek.
Pravému geekovsky ujetému tátovi při četbě zákonitě musí svít oči nadšením a poťouchlou radostí nad plány a sny, které se každou další větou objevují v jeho technicky postiženém mozku, nám ostatním tátům může přijít četba chvílemi trochu nudná.
Chybí mi lehkost a vtip vyprávění, chybí mi plynulé tempo slov a chybí mi odpočinek, který v knihách hledám.
Ale chápu, že to není kniha určená k relaxaci, k přečtení na jeden zátah ... ba naopak, má vás nakopnou k akci, donutit vás po každé kapitole vyskočit a zapáleně utíkat do dětského pokoje, popadnou dítka za ruce a hurá s nimi do dílny tvořit šílené projekty.
Je to kniha, kde není účelem bavit se četbou, ale bavit se činností, které jsou na stránkách popsány.
A to, pokud padne na tu správnou odrůdu otce, určitě plní naprosto dokonale.

No a pokud už všechny nápady z knihy máte vyzkoušené a srdce touží po dalších a dalších úkolech, které se svými dětmi chcete překonávat, podívejte se na web českých geek tátů, kde možná najdete to, co hledáte ;-)

www.tatageek.cz

Ken Denmead .:. Táta Geek
Ilustrace: Bradley L. Hill a Radek Petřík
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing s.r.o. www.melvil.cz
2012, 246 stran
Doporučená cena: 289,- Kč
Vyšlo také v elektronické podobě
Více zde: http://www.melvil.cz/kniha-tata-geek

Zvědavá jarní tyčka

Každé ráno po probuzení, roztáhnu závěsy na oknech a s nadějí v srdci vyhlédnu ven.
Vyhlížím první příznaky Jara a pak mám pokažený celý den, když žádného nedohlédnu.
Nesnáším zimu ... a jsou mi ukradené Ladovské výhledy do krajin a různé zimní radovánky, při kterých Vám akorát tak mrzne nos, modrají rty a upadávají prsty.
Zima není pro mě ...

Dnes ráno jsem roztáhl závěsy na oknech a s nadějí v srdci vyhlédnu ven ... chumelenice mi smáznula naději z tváře.
Smutně klopím oči, propadám se do deprese ... sklopené oči spočinou na tyčce v květináči, která ještě na podzim byla malým stromem.
Ale ne dnes ráno.
Dnes ráno tyčka také vyhlížela jaro a narozdíl ode mně jej zahlédla.

Vystrčila svoje drápky a probouzí se ze zimního spánku ... deprese opadla a ten hnusný sníh pro mě přestává existovat.
V duši se rozlilo slunce, v hlavě rozkvetly louky ... je to tu! Zima brzy prohraje boj o svojí nadvládu!

A na konec té radostné zprávy, se s vámi chci ještě s něčím podělit ...
Jak tak na mě leze to Jaro, tělo má divné choutky a řeči ... řeklo si o pravidelný přísun různého zrní a semínek.
Koupil jsem si Baby Mungo. Určitě jej znáte, takové ty klíčky, co se baští, když chcete žít zdravě.
Vůbec mi nechutnaly.
Tak jsem je strčil do květináče a po pár dnech se mi začaly klubat.
Protože jsem zvědavý, zadal jsem do Googlu vyhledávače obrázků dotaz, jakže to Mungo vlastně vypadá.
K mému překvapení jsem se dozvěděl, že mi vyroste rozkošné zvířátko :-)

Tak se s Hugouškem moc těšíme ... pro jistotu jsem ale květináč mírně protrhal, přeci jen nechci mít celou farmu.

Myšlenky lidí ...

Na příchodu nového roku se mi líbí ta jeho čistota.
Je to, jakoby člověk otevřel sešit s prázdnými stránkami a rozechvělou rukou začal psát první záznam svého deníku.
Všechno voní nadějí, optimismem ... hlava je otevřená novým myšlenkám a zážitkům.
Jsou ve vás čerstvé plány, touhy a sny. Přesvědčení, že tento rok bude jiný, hezčí a více naplněný.
Slibujete si výdrž, odhodlání vře v žilách čistou energií a víra se stává jistotou.
Ano, tento rok bude výjmečný!

Dost často mi takovéto myšlenky letí hlavou, když běhám.
Běžím si to krajem, hlava v oblacích, mysl kuje plány.
Přes zrod nových snů neviděl jsem na cestu a zlomil si na ledu ruku.
Svět ustal v chodu.
Plány se zastavily a začaly přešlapovat na místě.
Sny a touhy se zpomalily a čekají, až se dá tělo znovu do pohybu.

Na stránku mého nového deníku se vylila tuž a překryla již napsaná slova.
Zdravou rukou strkám pod sádru dlouhé klacíky, zběsile drbu svědivá místa a do skvrny od tuže na papíře vyškrabuji slova nová.
Popravdě, hrozně mě ten sádrový krunýř na zápěstí omezuje a o to více štve.
Když se ale na něj podívám, uklidním se.
Syn Hugo mi ten prokletý krunýř pokreslil svým postavičkovým světem, samá rozzářená tvář a veselá osobnost.
Dívám se pak na něj s úsměvem a s optimismem.
Využívám tohoto zpomalení začátku mého nového roku, dívám se otevřenýma očima, lelkuju po bytě, čtu si, obdivuji každý nový obraz, s kterým se Hugo přijde pochlubit, dmu se pýchou a poslouchám.
Poslouchám svojí ženu.
Poslouchám její myšlenky, poslouchám svoje myšlenky a občas poslouchám i myšlenky virtuálních lidí na síti.
Co mi povídá moje žena si nechám pro sebe, patří to jen mě. Rád bych se ale podělil s myšlenkami dvou virtuálních žen, které na mě poslední dobou (sám nevím proč) zapůsobily:

Tou první je Susan Cain.
Napsala knihu TICHO (vydalo nakladatelství Melvil) o síle introvertů a její vystoupení na TEDu už pár týdnů zanechává v mé hlavě příjemný otisk (její myšlenky vám seberou asi 19 minut vašeho času).
Možná mi to pomohlo pochopit, že nejsem asociální magor utíkající do přírody, jen aby se schoval před hlukem ;-)

Susan Cain: Síla introvertů
"Být introvertem v kultuře, která je společenská, může být složité a někdy až ostudné. Susan Cainová však ve své procítěné přednášce upozorňuje, že introverti jsou nositeli výjimečných talentů a schopností, které mohou nabídnout světu, a měli by tedy být podporováni a vítáni."

 

 záznam vystoupení (české titulky) zde: Síla introvertů
" ... říkám jen, že na samotě záleží a že pro některé lidi je vzduchem, který dýchají ... "

Druhá žena je Elizabeth Gilbert, která mluví o kreativitě, o toku inspirace.
Její vyprávění o chytání poezie je něco, co mi příjde hodně povědomé.

Elizabeth Gilbert o kreativitě
"Elizabeth Gilbert rozjímá o nemožných věcech, které očekáváme od umělců a géniů -- a předkládá radikální názor, že namísto výjimečných lidí, kteří "jsou" geniální, "máme" my všichni génia. Je to vtipná, osobní a překvapivě dojemná řeč."

záznam vystoupení (české titulky) zde: Elizabeth Gilbert o kreativitě

Jsou dvě hodiny ráno, za oknem zpívá nějaký nervozní pták (fakt, nekecám) a já si tak říkám, že zlomená ruka není občas zas až tak špatná věc.
Někdy by se ten náš svět měl trochu pozastavit, aby nás dohnaly myšlenky ... ať už ty naše, nebo cizí.
Dobrou noc.