MDŽ

Ikdyž to moje žena zcela určitě zapře, jsem romantický milující člověk.
Ještě nedávno jsem jí s láskou pravidelně nosil květiny připomínající Slunce, to aby věděla, že vnáší světlo do mého života.
Vždy se mírně usmála, dala mi pusu na čelo a kytku do vázy ... "Kdyby jsi mi radši donesl něco do kuchyně ..."
Nakonec jsem ustoupil a začal nosit domů květiny v květináči, jen tak mimochodem, ani jsem je neadresoval ve jménu lásky, jen je dal někam na oči.
Jakože jsem si ji koupil pro sebe, ale přitom do našeho domova nenásilně umisťoval uklidňující zelenou, to abych utlumoval její horkou hlavu.
Já vám něco povím o své Lucii ... moje milá je úžasná žena.
Je chytrá, zajimavá, zvláštní, inspirativní, krásná ... a občas je hrozně protivná a a a a taková chlapská ;-)
Dnes je Mezinárodní den žen a já po dlouhé době neodolal a koupil kvetoucí nádheru i s pěkným květináčem.
"Hnusnější květináč tam neměli?" Srdce se mi zatetelilo láskou, moje milá je v kondici.
"Měli, ale věděl jsem, že tenhle v tobě vzbudí reakci ..."
Už jsme spolu nějaký ten rok, tak jsem byl připravený ... z tašky jsem vylovil domácí klobásky (zbožňuji dárečky od zákazníků) a přednášku o komunistickém svátku jsem utnul v zárodku.
Ne, moje žena není tlustý chlapík s rukou v trenýrkách před televizí.
Je to milá holka, která dostala do vínku místo romantické duše princezny, barbarské způsoby dobyvatele.
A takovou ji miluji, moje žena není pro každého, moje žena je jen pro silné jedince.

Když nad tím tak přemýšlím, je to ve mně zakořeněné, ten obdiv k věčně naštvaným kráskám, už od mala.
Víte, jaká rasa koček je moje nejoblíbenější?
Ano, správně, je to Sphynx ... zavřete oči a představte si štíhlé tělo, svobodnou mysl, bystrou inteligenci, velké oči a věčně nasraný výraz ... už to vidíte?
Ano, to je moje žena!

Přeji vám krásný Den žen a nějakou hezkou květinu na stole.

P.S. jestli si teď říkáte, že dostanu pěkně za uši, až si to žena přečte, tak se o mě nebojte.
Sedí za mnou a těší se, až si přečte toto moje vyznání lásky :-)
Ona ví, že je potvora ... a je taková ráda.

Kterak se stát Supermanem?

Jistě se všichni shodneme na tom, že mít čas sám pro sebe je důležitá věc.
Důležitá proto, že ve volných chvílích se vaše duše živí tím, co má ráda.
A čas od času má prostě chuť si zamlsat a nestačí ji běžná denodenní strava.
Chce zákusek, duševní vytržení z reality, nové sousto samoty, svého času.
V té chvíli odpočívá, učí se, vstřebává získáne, raduje se ... prostě se nabíjí, stává se z ní silná a šťastná duše.
Co ale dělat, když člověk narazí na limity dne a zjistí, že má den omezený počet hodin?
Co dělat ve chvíli, kdy si nový duševní pokrm ukrojí z běžného dne dvě hodiny navíc a zjistí, že ty dvě hodiny potřebuje?
Ano ... narazíme na realitu ... narazíme na povinnosti, narazíme na volný čas někoho druhého a narazíme na špatné svědomí (možná i mírnou sobeckost).
Samozřejmě že si toho okolí všimne, naruší se totiž jejich běžný den ... syn ráno vstane a nemá vedle sebe svého tátu.
Probudí se rozmrzelý, nemá své kakao a nemá své běžné ráno.
Ano, je tu pro něj máma ... ale ta nemá svoji kávu a má také jiné ráno, než jaké měla dříve a hlavně ... nedělá tak dobré a sladké kakao.
Nedává tři lžičky kaka do mléka a jednu Hugouškovi do pusy ;-)
Ani návrat z práce už není co býval.
Tátova nová duševní potrava prodlouží příchod domů o hodinu a tak ho vyčerpá, že hodinku sedí a potřebuje se aklimatizovat na domácí chod.
Jsou tu běžné denní rituály, je tu poskakující čertík, který si chce hrát, je tu žena, která má hlavu plnou slov, které jsou k nezastavení.
Čas utíká a straší dalším dnem.
Oči se zavírají, myšlenky usínají, tělo spí ... zase jsem o něco přišel a něco přišlo o mě ... Dost! Je načase, stát se Supermanem!
Supermanem svého času!
Všechno pěkně rozpočítám, naplánuji.
Huga naučím chodit spát v pravidelnou (normální a běžnou) dobu.
Zrychlým celé tělo, myšlenky budou supermyšlenky a povinnosti zvládnu levou rukou za poloviční dobu.
Vrátím zpět ukradené hodiny rodině a ukradnu je noci.
Nechám se kousnout upírem a prodloužím noc.
Na kaťata si přišiju reflexní pásky a budu běhat ve svitu měsíčku.
Na knihu je čas při službě v koupelně při koupání, v televizi stejně nic nedávají.
Na pívo nechodím, zde není co ukrást ... hrome, jak to ti chlapi dělají, že si stihnou dát cestou z práce dvě píva v hospodě?
Jsou už Supermani a maj to vypočítaný?
No nic ... čas vypršel, jdu spát ... spánek je důležitý, odměřil jsem si ho osm hodin ... hmmm, to, že se tu takhle vykecávám má za následek, že jsem to zase nestihl.
Už zbývá jen sedm a půl hodiny.
Je to těžký, stát se Supermanem ;-)

Pavel Brycz .:. Tátologie

Tuhle knížku jsem nějakou dobu míjel, protože ten obal mě prostě odrazoval.
Který chytrý mozek asi napadlo, dát na knihu pro muže fotku polonahého chlapíka se zatnutými svaly?

Nakonec jsem ale stejně neodolal a do své knihovny ji zařadil.
Dokonce ji doporučuje Liga otevřených mužů (bodejď by ne, když je spisovatel jeden z nich a ještě ke všemu moc knih o otcovství nevychází).
Nalákala mě na ni jedna recenze a říkal jsem si, když už nic, budu mít alespoň o čem psát na blog :-)

Anotace z přebalu knihy:
"Každý autor chce psát knihy, které mají hlavu a patu. A aspoň jednou za život napsat i takovou, která má koule. Tátologie dosáhla vysoké laťky: má hlavu, patu i koule. A dává báječné rady všem tatínkům, kteří také mají všechny tři náležitosti na správných místech. Jak mít dost odvahy k nezodpovědnosti vůči šéfům a spát v práci? Jak se zachovat, když přežijete s dětmi celý nekonečný večer a ve dvě ráno vás budí opilé pohihňávání bytosti, kterou milujete, ale jež má jednu nohu o dost kratší, protože si urvala jehlový podpatek, když stoupla ve tmě do kanálu? A jak uživit rodinu v éře hypotečního otroctví, i když si na vás nevzpomněly s úřadem ombudsmana České dráhy? Toto a mnohem víc obsahuje kniha, která ani ženám nebude rozhodně cizí. Vždyť některé tátologické rady už znají z Maminky, časopisu, který četly v těhotenství, když ten jejich se ještě ládoval okurkami a nedovedl si představit, že se smíří nejenom se svým otcovstvím, ale dokonce i se svým vlastním tátou."

Moje milá mi říká, že nemám smysl pro humor.

To víte že mám, sice v jiné dimenzi než mé bezprostřední okolí, ale je tam.

Ale mně ta knížka nepřišla zas až tak vtipná, jak se tváří.

Uznávám, že mám možná trochu problém s autoritami a pokud mi jiný muž začne říkat co a jak mám dělat, stává se z něj úhlavní nepřítel číslo jedna.

Jasně, ty rady a postřehy mají hlavu a patu a čtenářkám časopisu "Maminka" to může přijít roztomilé a zábavné (moc se omlouvám všem čtenářkám časopisu Maminka, nic proti nim nemám a ani je neznám, ale jsou to přeci jen čtenářky!), ale ta kniha je pro muže (nebo mi něco uteklo a ona není?).

Víte jak, jsem muž a čtu kterak druhý muž je chytrý jak opice (stejně tak roztomilý) a chlapská ješitnost mi prostě nedovoluje mít ho rád.

A najednou, když už to chci vzdát a říkám si, že těch rad je už opravdu moc, tak pan Brycz přestane.

Začne část knihy s názvem "Tati, vypravuj ..." a je úplně jiný.

Je to chlap, který má cit, který něco zažil a umí to podat tak, že to druhého chlapa zaujme.

Smazalo se to ego Supertáty a mluvil na mě muž, kterého jsem rád poslouchal.

Abych to nějak ukončil ... ať už si o téhle mé úvaze myslíte cokoliv, chtěl bych vás ujistit, že ta kniha se mi vlastně líbí.

Většina těch věcí, které mi vadily, je asi můj vnitřní problém a tak spolknu svoji nedůtklivost a ostatním tátům ji doporučím.

Když už nic jiného, třeba si uvědomíte, že jste vlastně taky takový "SuperTátové" ;-)

... mimochodem, zjistil jsem, že ta kniha vyšla ve třech (možná i dalších) vydání ... ty obálky jsou hrůza jedna vedle druhé :-)

Citát na sobotu

Nezáleží na tom, jaký jsi člověk,

záleží jen na tom, jaký jsi táta!

Hezkou sobotu ;-)

(foto najité na internetu)

Malé klučičí tajemství

Chcete prozradit tajemství?
Poodhalit skutečnost, proč kluci mají v pokoji nepořádek, poházené oblečení po zemi, proč nechávají na stole nedojezené jídlo?
Protože věří, že tu nejsme sami.
Že za tímto světem je ještě jiný svět, svět tajemných bytostí, důchů, strašidel.
Neděláme to proto, že jsme bordeláři, děláme to proto, že jsme chytří.
Jsou to naše pasti, naše ochrana, naše úplatky bohům.
Jen díky rozházanému legu po zemi může malý kluk s klidnou dušičkou usnout, protože plíživý děs na něj v noční tmě nepozorně šlápne a bolestivý sykot probudí lehké spaní.
A když strašidlo probudí svoji spící oběť, musí zmizet, přestat strašit.
Oblečení se do skříně nedává proto, aby se mezi pověšenými ramínkami nemohli ukrývat vrahové a uchyláci.
Nic neuklidní více, než pohled do prázdné skříně, kde není prostě nic.
A nedojedená večeře na stole v obyváku?
To přeci není nevychovanost a neúcta k té výtečné kuchařce, která ten skvostný pokrm stvořila.
To je přeci jen další past na strašidelnou bytost.
Už vám to dochází?
No jasně ... vždyť kdo by takové lahůdce odolal?
Ani ten nejstrašlivější tvor z noční můry neprojde kolem bez ochutnání.
A víte co?
Najezená zrůda vás nesežere!
Milé ženy, matky a jiné "křehké" stvoření.
Nebuďte na nás kluky zlé.
My nejsme bordeláři ... my jsme jenom strašpytlové ;-)

Usínání

Mám rád ten okamžik při uspávání, kdy se mu oči pomalu přivírají, jeho zběsilé vyprávění se dostává do pomalého tempa až ustane docela a raubířský výraz zmizí z tváře a nahradí jej nevinný andílek.
"Pusu na hezké sny, táto ..."

Otec ze sklepa

Od té chvíle, kdy přišel Hugíno s košíkem z hub a svým křikem dal najevo, že je zde, se dost často zamýšlím nad důležitostí otce v životě dítěte.
Je jeho přítomnost důležitá, nenahraditelná?
Když jeho vliv chybí, příjde nový člověk o něco důležitého, co už nikdy v životě nemůže nalést, dohnat?
Popravdě, jsem trochu na rozpacích ...
Jako otec čtyřletého raubíře si samozřejmě myslím, že jsem pro něj nepostradatelný a jsem ten důležitý protipól výchovy a vlivu jeho mámy.
Kdyby mě nebylo, by to byl jen muž z poloviny?
Jenže jako kluk, který vyrostl bez svého otce, musím úpřímně říci, že mi táta nikdy nechyběl.
Nikdy jsem jako dítě neseděl v koutku a nevzdychal smutkem, že mi chybí ta "pevná ruka" otce.
Prostě nebyl a tečka.
OK, možná na mně výchova svobodné matky a život se sestrou v pokoji zanechal "jisté" následky, ale já jsem se sebou spokojený :-)
Vlastně ne. V jedné věci musím říct, že ten mužský vliv v mém životě chyběl.
Je to technika, ruční práce a ty tanečky okolo českého kultu kutilství.
Než jsem si pořídil s Lucií vlastní bydlení, byl jsem v tomto oboru absolutně nepoužitelný (ikdyž jsem vyučený ve strojírenství).
Prostě to šlo vždy mimo mě a kdyby někdo chtěl podat francouzák, ohradil bych se, že cizím lidem jazyk do pusy nedávám ...
Můj přístup se změnil koupí bytu a to o 180°.
Začalo mě to bavit, začal jsem se učit a po vzoru "opovrhovaných" tatíků ze sklepů si i já udělal v panelákovém sklepě pididílnu a ženu začal obdarovávat poličkami a dalšími "užitečnými" věcmi (prostě se mám konečně kde zašít).
Ironií osudu jsem se stal i prodavačem nářadí a tím to vše završil... získal jsem zvláštní fetiš ohledně nářadí a musel jsem vyházet Lucii boty z botníku, abych si jej měl kde vystavovat.
Ale jako sorry, ale kvůli třem párům křusek zabírat celou skříň, to je mrhání místem ;-)
O to větší mám radost, že mé dítě je syn a kladiva a další pomůcky ho fascinují.
S hrdostí jej můžu brát sebou do dílny a nějakou tu hodinku s ním kutit.
Teda já kutím a on mi míchá šroubky s podložkami, přehazuje velikosti, vysypává krabičky a do mého oblíbeného plakátu zatlouká ohnuté hřebíky.
Je to hezký pocit, dávat mu to, co mi nikdo v dospívání nedával a kvůli čemu jsem byl celý život vyděděncem ve světě chlapů.
Třeba si vzpomene ve své dospělosti, jak o víkendu jako malý stloukal prkýnka se svým tátou a zavolá mi, aby si se mnou chlapsky pokecal o tom, jak vlastními silami položil plovoucí podlahu v domečku, který navzdory všem sám postavil a vybudoval ...