Můj syn je sice občas velký lump a trapitel naší kočky Čestmíry, ale jinak je to moc hodný a zvídavý kluk, který má Přírodu rád.
Poslední dobou, možná proto, že je léto a tím pádem jejich čas, má moc rád brouky.
Malé velké, živé mrtvé ... je mu to jedno, hlavně když do něj může strčit prstem.
Nedávno za mnou přišel s nataženou rukou, na prstě měl nějakého pidibroučka a že mi musí něco ukázat.
Lichotil mu jak je krásný a mrňavý, že je roztomilý, ale že se brouček zlobí, když do něj strčí.
"Jakpak jsi přišel na to, že se zlobí?"
"Protože nadává, když do něj žďuchnu!"
"A copak Ti povídá?"
"Brouci nemluví, táto! On na mě syčí ... poslouchej" a píchl do něj prstíkem.
"Já nic neslyším"
"Musíš si ho dát k uchu!"
A opravdu.
Když jsem jej měl těsně u ucha, brouček vydával zvláštní zvuk.
Něco mezi funěním a syčením.
A vydával ten zvuk jen v tu chvíli, když jsem do něj jemně strčil.
Prostě normální naštvanej brouk, který mi nadával, ať do něj nestrkám.
Uvědomil jsem si, že jsem si nikdy žádného brouka důkladně neprohlížel.
Když nějakého doma najdu, naberu ho na papír (brouci mají přeci velký zuby a koušou, no ne?) a odnesu jej na naší balkónovou zahrádku.
Ale nikdy mě nenapadlo, dát si ho k uchu a poslouchat, co mi ta návštěva z hmyzí říše povídá.
Od té doby se na naše pidispolubydlící dívám jinýma očima a vděčím za to svému synovi.
A dívám se jinýma očima i na svého syna.
Snažím se od něj pochytit další věci.
Tiše sleduji jeho hry, jeho povídání si s neviditelnými kamarády a snažím se znovu na svět dívat jako malý kluk.
Víte co?
Funguje to.
