pátek 1. března 2019

Bobřík záchrany a kurz první pomoci

Není to tak dávno, co jsem začal bojovat s projevy vlastního stárnutí a podporovat toho mladého hocha, který i nadále bydlí v mé duši. To proto, abych se ve svém dospěláckém životě nenudil, začal jsem (mimo jiné) lovit Třináct bobříků, které pro nás vymyslel Jaroslav Foglar.
Vyštrachal jsem ze svého dětského knižního pokladu Zápisník třinácti bobříků, začal vyplňovat kolonky Modrého života a plánovat lov bájných chlupatých zvířátek, který mají zocelit jak mé tělo, tak mé srdce. Nejlepší způsob seberozvoje, který znám! Kam se na to hrabou knihy z nakladatelství Jana Melvila ;-)
A protože nikam nespěchám a svůj lov beru jako jednu velkou sebepoznávající hru, rozhodl jsem se přizpůsobit si pravidla k obrazu svému. Chtěl jsem jít do větší hloubky toho všeho.
Na pár bobříků mám již nalíčené pasti, ale toho třetího v pořadí se mi podařilo ulovit tento týden.
Je to Bobřík záchrany (úplná pravidla na tomto odkazu) a jeho lov mi trval zhruba půl roku.


Proč tak dlouho?
Protože se pro mě tohle téma stalo takovou malou posedlostí :-) Už dlouho jsem při nějaké činnosti nezažíval takto opojný pocit flow, jako při studiu zásad a možností první pomocí.
I celý Vesmír mi šel naproti.
Třeba tím, že jen pár dní po zahájení tohoto vědomostního lovu, mi do cesty postavil knihobudku a do ní umístil knihu Československého Červeného kříže - PRVNÍ POMOC.
Opravdu ... takovéhle "náhody" se mi dějí naprosto běžně.

Položil jsem si jí na noční stolek a před spaním jsem si četl o tom, kterak zachraňovat lidi. Začalo mě to hrozně moc bavit. Netrvalo dlouho a najednou jsem dlouho do noci sledovat i videa na Youtubu. Trochu se mi to zvrtlo a já začal být "odborníkem" na bojovou první pomoc. Průstřely, utržené nohy od granátů a podobně. To víte, vojáci se toho nebojí a mají nejlepší instruktážní videa ;-)
Když už se rodina bála přiblížit se k počítači, aby náhodou neviděli operaci v přímém přenosu, raději jsem toho nechal a začal se orientovat na osobní lékárničku do batohu.
To vám povím, to je alespoň téma! Už jen vybrat si správné pouzdro! Oslněn a okouzlen vojenskými lékárničkami jsem si po dlouhých hodinách vybral a pořídil si Helikon-Tex - Universal Med Insert.


 

Začala mi tím druhá posedlost a to, jak co nejlépe vybavit mojí novou krásnou lékárničku.
Navštěvoval jsem spoustu diskuzních fór, kde se řeší přežití v postapokalyptickém světě, ve třetí světové válce či při zombie útoku a přečetl spoustu názorů a doporučení.
V deníku jsem si pro to vyhradil dvě stránky a začal sepisovat vše, co bych v lékárničce chtěl mít.
Brzy toho bylo na celý batoh a ne na jednu malou lékárničku ... a na pořízení toho všeho by padla celá moje výplata.
S lítostí v srdci jsem začal vyškrtávat drahá taktická škrtidla, izraelské obvazy, pilky na kosti a ultramoderní nůžky, které přestřihnou těžkou kanadu i s kovovými pláty uvnitř. Hold nebohé oběti na ulici budu muset tu adidasku normálně zout.
Přesunul jsem se k turistům a začal si skládat lékárničku podle nich. I tak je moje brašnička nacpaná k prasknutí a od té doby ji poctivě každý den nosím v batohu, který je taková moje velká KáPéZetka.
Dokonce jsem jí už i párkrát použil!
Potřeboval jsem třebas nůžky na nehty, pinzetu na třísku i ten hroznový cukr co tam mám, když mě honila mlsná!

Zbývalo mi jen, naučit se obsah používat. Chtělo to nějaké oficiální zakončení lovu na Bobříka záchrany.

Tím zakončením se pro mě stal kurz první pomoci, na který jsem se přihlásil.
UČÍME PRVNÍ POMOC byli první, kteří mi padli do oka.
Byli totiž nejblíže a mají moc pěkný logo :-)
Byť jsem introvertní tak, až to hezký není, těšil jsem se opravdu moc.
Dokonce jsem si vzal celý den dovolenou, to abych si ten den udělal opravdu hezký a památný. Co na tom, že kurz je až večer, po práci.

Překvapila mě různorodost lidí, které jsem na kurzu potkal. Matka s dcerou, dvě mladé sestry (ne zdravotní sestřičky), sympatický mladý pár, osvalněný přátelský chlapík a další nenápadní lidé. Opravdu příjemná a milá sestava, dlouho jsem se necítil mezi lidmi tak dobře.
Kurz byl super. Sice jsem měl většinu probíraného tématu již načteno a nasledováno z Youtube, ale naživo je to podstatně lepší.

A vyzkoušet si nepřímou masáž na figuríně, mi přišlo jako nejvíce poučné z celého kurzu. Tohle vyčíst z knížek nejde. Ani nastudovat na videu. Dokud to člověk nevyzkouší alespoň dvě minuty v tempu provádět, neuvědomí si, jak moc náročné to je.
Lektoři byli opravdu prima (studenti pátého ročníku medicíny) a když sebou občas mrskli o zem a hráli umírající, člověk by jim to i věřil.
I tohle je zvláštní. Člověk ví, že jde o scénku, stejně ale z té židle vstává pomalu a opatrně a čeká, kdo se oživování ujme jako první. Aby to nemusel být zrovna on.
Na ulici to musí být o to horší, protože už nejde o hru.
Pokud k něčemu takovému dojde v reálu, doufám že budu tedy mezi prvními, kdo přiběhne a ujme se toho všeho, co jsem se při lovu Bobříka záchrany naučil.

Tři hodiny uběhly strašně rychle a bylo po kurzu. Dostali jsem osvědčení o absolvování, já si v duchu na rukáv přišil černý knoflík za uloveného bobříka a jelo se domů. A bylo mi jasné, že tímto to nekončí. Už se dívám po nějakém vícedenním zážitkovém kurzu ... po kurzu, kde tečou litry červeného sirupu, kouří se z odstaveného auta a sehraní figuranti křičí nahranou bolestí. A co vy? Víte jak se při nějaké nehodě zachovat?

1 komentář:

Helcza řekl(a)...

Skvělý! Sama můžu doporučit organizaci Zdrsem (www.zdrsem.cz). Kdyby se to někomu hodilo. Nebo pro příště... ono se říká, že člověk by si měl kur každé čtyři roky zopakovat, je totiž dost pravděpodobné, že v mezidobí (naštěstí) znalosti nijak neuplatní.