úterý 17. září 2019

#jdusilehnoutdojihlavy

Tohle je medvídek, který se jmenuje ... Medvídek.
Je mu skoro 42 let a téměř polovinu mého života hlídal v noci moje sny.
Dostal jsem jej od mé mámy, když jsem se narodil a stal se z něj můj celoživotní kamarád.
Když mi bylo smutno nebo úzko, položil jsem si svojí hlavu na tu jeho (proto má ten svůj obličej takový zdeformovaný) a všechna svoje trápení jsem mu svěřil.
Takový můj dětský plyšový psycholog.
Jen mlčel, zamrkal okem (to druhé má zchromlé od rvačky s mojí sestrou a už nemrká), obejmul mě a hned bylo lépe. Možná i díky němu jsem svůj život prožil v relativně psychické pohodě, ikdyž to bylo občas trochu na hraně.

Jenže ne každý má to štěstí na plyšového kamaráda, kterému by mohl svěřit svoje bolesti a starosti.
Někdy ty starosti mají sílu popínavého břečťanu, pomalu a nenápadně se omotávají kolem lidských myšlenek a vytváří šedý stín Nicoty. Jeho stonky dusí každé nadechnutí.
Někdy dětský splín přeroste v dospělou tíseň, v realitu černých myšlenek, panických stavů, duševních nemocí.
Není to vědomá volba nikoho z nás.
Není to o inteligenci, není to o původu, není to o odvaze či zbabělosti.
Těžká křídla noční můry mohou přikrýt duši každého, ať už chceme či nechceme.
Může to potkat kohokoliv z nás.
Když se tak stane, nereálné reálno se stává každodenní realitou.
Nevysvětlitelnou realitou, která mění lidské životy. Spousta lidí se však za tou těžkou mlhou duševního onemocnění možná trápí úplně zbytečně. Zbytečně dlouho.
Stydí se za svůj pokřivený svět, stydí se za své bláznovství, za svůj šílený zvěřinec v hlavě.
Jakoby snad mohli za zlomenou nohu.
Jakoby snad mohli za svojí duševní nemoc.
Za svojí depku, za svoje úzkosti, za svůj svět Za zrcadlem.
Protože být bláznem se přeci nenosí. Být bláznem je přeci ostuda!
Být nemocný na duši je řeci příznakem slabosti  ...
Ale kdeže!
Duševní onemocnění je onemocnění jako každé jiné..
Někdy je to jen taková malá důševní rýma, někdy je to dost krutá duševní rakovina.
Ale nikdy to není nemoc, kterou si člověk zvolí. Prostě se to přihodí, ať chceme nebo nechceme.
Rána osudu, smůla ... jedno, jak to nazveme.
Nic to nezmění na faktu, že nemocnému chybí to nadějné světlo na konci tunelu.
Protože duševně nemocný člověk dost často o své nemoci ani neví, protože je to pro něj ta jediná a pravá realita ...

Dnes se na třebíčském náměstí objevil stánek a v něm nemocniční lůžko s nočním stolkem po boku.
Hashtag oznamuje, že: #jdusilehnoutdojihlavy
V Jihlavě je totiž "Kopeček".
A na "Kopečku" psychiatrická nemocnice.
Stánek postavil "Paprsek naděje" a ten byl po celý den majákem, který dával světu signál, že duševně nemocný člověk na svojí nemoc není sám.
Že jsou tu podané ruce, ochotné pevně stisknout a podržet.
Že není ostuda, říci si o pomoc.
Na boj s duševním onemocněním člověk nemusí být sám, nemusí se trápit o samotě doma, nemusí plakat nad bolestí duše.
Možnosti tu jsou.
Moderní lékařství zná cestu ze tmy, naprostá většina předsudků o světě bláznů jsou opravdu jen nepodložené předsudky.
A právě na tento fakt chtějí lidé z Paprsku upozornit.
Ukázat cestu, rozsvítit v setmělé místnosti.
Dnešní stánek je jen jeden z mnohých lamp, který můžou vnést paprsek naděje do života nejednoho člověka.
Ať už postižených či jejich nejbližších.
Je načase se přestat bát, je načase přestat hledat výmluvy, proč nejde žít šťastně.
Není důvod nechávat si zarůstat mysl pavučinou.

Možná je načase sbalit pomyslné pyžamo do kufru, přivinout k sobě plyšového kamaráda a jít si #lehnoutdojihlavy.
Protože není ostuda jít s nemocnou duši k doktorovi, stejně tak, jako není ostuda jít k doktorovi s chřipkou. Nemoc jako nemoc.
Prostředky na to, kterak vám pomoci tu jsou.
Tak prosím neblbněte a nebojte se vyhledat si pomoc!
Držím vám palce ;-)

Paprsek naděje - Charita (www)

Paprsek naděje (Facebook)

1 komentář: