Přesně před rokem jsme seděli společně v autě a Lucie po cestě povídala o tom, jak by si příští Vánoce přála jiné než všechny ostatní doposud.
Odjet pryč, vykašlat se na všechny ty předvánoční stresy a depky, kašlat na pravidla a na to, co se sluší a co se patří.
"
Nejraději bych odjela na nějakou chatu a vrátila se až po svátcích", řekla a já si to pamatuji, protože jsem si to zapsal do deníku. Protože tahle její myšlenka (a přání zároveň) mi přišla strašně důležitá a nechtěl jsem na ní zapomenout.
Přesto jsem zapomněl.
Ale ona nezapomněla.
Zařídila si to už v létě a jedno takové místo zamluvila dlouho dopředu.
Žádný luxus s plnou penzí u moře, žádné neosobní pokoje s vysokohorskou přirážkou.
Den před Štedrým dnem jsme nasedli do našeho špinavého auta s kufrem plným spacáků, ešusů a čelovek a vyrazili vstříc našemu malému a skromnému dobrodružství.
Vyrazili jsme k hranicím Šumavy, do míst, kde končí rovina a začínají se zvedat zalesněné kopečky. Do místa, kde je pár malých rybníčků a na nich stojí chatky. Vlastně chatičky. Malé, kouzelené chatičky, které postavil někdo s velkým umem a vkusem.
Ta naše se jmenuje
Madlenka a najdete ji na
Dobčických rybníčkách.
Cesta trvala dlouho a byla příjemná. S Hugem jsme se pustili do malé krabičky cukroví, které Lucie koupila ve farmářském obchodě, protože když zažít Vánoce jinak a když kašlat na pravidla, prvním logickým krokem je, nepatlat se s hromadou cukroví, které nakonec stejně nikdo nejí.
Každý jsme vyzobali pár svých oblíbených kousků a bylo hotovo. Více nebylo potřeba, stačí málo.
Ze zasněžené Vysočiny jsme dojeli do kraje beze sněhu a spatřili ten kousek malého ráje na kraji zamrzlého rybníka, který na víkend bude našim novým domovem. Sympatický majitel předal klíče od dveří, na stůl přichystal láhev vína a s pevným stiskem ruky a upřímným úsměvem si jel po svém.
Nechal nás o samotě.
Vytouženou samotu sice narušil kluk ve stromové chatce a mladý pár o rybník vedle v chatce další, ale hledali zde přesně to samé co my a tak jsme si nepřekáželi.
Prohodili jsme spolu jen pár slov při střídání se v sauně na druhé straně rybníka, tak se snad o narušení samoty ani nedá mluvit. Spíše nás potěšilo zjištění, že nejsme jediní mimoni nalézající štěstí tam, kde by ho většina oslavenců vánočních svátků rozhodně nehledala. V miniaturní chatce bez elektřiny, vzdálené nějakou tu stovku kilometrů od domova. Útulnou, čistou a prostou chatku jsme si na první pohled zamilovali. Malá kamínka brzy zahřála prokřehlé ruce a ohřála vodu na kafe. Pohodlná pohovka posloužila jako ideální společník a brzy se postarala o naše unavená těla, která se propletla navzájem, nohu přes nohu, hlavu do klína, tři postavy tvořící jednu malou rodinu.
Chvilku nám trvalo naladit se na sebe. Dva muži, velký a malý, otec a syn, narození ve znamení ryb, podvědomě hledali místo kam se o samotě schoulit a žít si ten svůj vnitřní svět buď s knihou či elektronickou hrou.
Jenže výhodou i nevýhodou malých prostorů je, že se nemáte kam schovat. Brzy nám to došlo a moc rádi jsme se podvolili situaci a poddali se kouzlu rodinné lásky a nechali se ovinout slovy naší jediné holky. Mluvili jsme spolu, hráli spolu společenské hry i mlčeli jsme spolu.
Byli jsme všichni tři pohromadě a bylo nám moc hezky. A šli brzy spát, protože světla bylo málo a únava veliká. Zalezli jsme každý do svého spacáku, popřáli si dobrou noc a v klidu a míru usnuli ...
Druhý den, ten Štědrý, jsme si užili tak, jak asi nikdy dříve. Malý výlet po okolí, drobné ukusování ovoce či sladkostí,
vyprošťování dřevěného voru ze zajetí ledu, krátká řeč s jedním ze sousedů. Sledování okolí, stromů a ptáků, dlouhé rozhovory, vzpomínání a smích. Nekonečné partičky karet, hlazení se ve vlasech, lechtání na žebrech.
Ještě za světla, před večeří, přišla Lucie s tím, že tam v dáli mezi stromy, zahlédla stádo srnek a pobízela nás, ať si je jdeme prohlédnout. Procházíme zarostlou stezkou a spatříme kočku, jak kráčí proti nám. Všimne si nás, zastaví a pak zběsile, jakoby něco provedla, zmizí v křoví.
A ona provedla!
Kočka byl totiž proměněný
Ježíšek!
Tam ... tím směrem odkud kočka přišla, tam stál jediný smrček mezi listnatými stromy a pod tím stromem byla hromádka. Hromádka z vánočního balícího papírů a v té hromádce pár malých balíčku s našimi jmény.
Vánoční zázrak, dárky nedávají rodiče, ale Ježíšek, který se proměňuje v kočku! Všechno je v naprostém pořádku, kouzlo Vánoc existuje ... "
Mami, Ježíšek si půjčil Tvůj šátek, na kterém ty dárky leží, asi nechtěl, aby se zašpinily". Dětská mysl je úžasná, ta víra v kouzla a pohádky, kéž mu dlouho vydrží ...
Štědrovečerní večeři jsme si uvařili v ešusech na venkovním ohništi a při drobném mrholení popíjeli víno z nových nerezových skleniček, které jsme našli v jednom z balíčků.
A nechyběl nám bramborový salát ani obalený kapr, protože rozvařená lepkavá rýže, kousek masa a spousta kukuřice chutná pod širým nebem božsky a více než všechny ty tradiční domácí dobroty světa :-)
Lucie si pak zapálila svojí novou dýmku a byla zase o krok blíže svému snu.
Tomu snu, o kterém píše na svém
blogu, že
"až bude stará, bude kouřit dýmku, pro pivo chodit se džbánkem a bude mít bílé vlasy" ...
A Hugo se šťoural v ohni a skákal na voru a našel dřevěnou rybu v roští a měl se moc hezky, občas si posteskl, že se mu stýská po domově a po kočkách, ale další karetní hra stesk zase zahnala a pak se očka začala klížit a svíčky dohořívat, do kamen již nebylo potřeba přikládat, protože tepla bylo akorát.
Všichni jsme zase zalezli do svých spacáků, hlavy u sebe a myšlenky bloudily v našich osobních světech. Každý si myslel na to své a všichni jsme byli spokojeni, protože letošní Vánoce byly úplně jiné než ty předchozí a byly krásné a nejhezčí, jaké jsme kdy měli. A to i přes to, že jsme neměli ozdobený stromek a navoněný byt, velkou hromadu nepotřebných dárků a neviděli jsme žádnou pohádku ... byli jsme spokojeni, protože jsme jednu pohádku proživali.
Byla to pohádka o tom, jak se plní sny.
