Padající štěstí ...

Dnes jsem vylezl do koruny vysokého stromu, to abych změnil to jejich zklamání, že u paty stromu už žádný kaštan nezůstal. 
Nahoru mi pomohla Lucie svými sepnutými dlaněmi a Hugo nevírou a slovem: "Spadneš!". 
V dáli zapadalo Slunce, oranžově ozařovalo nadýchané mraky a já stál na větvi a všechno to viděl očima malého kluka.
Jedno dupnutí, druhé. Větev se zhoupla a propustila pár svých plodů.
Jeden spadl Lucii na hlavu a ta jen rozpustile usykla "Jauvajs". 
Smála se u toho a Hugo zářil spokojeností ... v tu chvíli jsme byli jen tam. 
Přítomní těli i myšlenkami. Spolu, se stromem, se Sluncem. S mraky.
Je podzim ... a tyhle obyčejné okamžiky pravděpodobně vytváří to naše hřejivé lidské štěstí, po kterém všichni tak toužíme. 
Tyhle obyčejně neobyčejné drobnosti ... nic víc.