Země příběhů a obrazů

Se synem chodím do knihovny poměrně často.
Já zůstanu trčet u regálu s novými knihami a on se ztratí ve svém dětském knižním koutku.
Nanosí si ke stolečku pár knih, které si pak zaujatě prohlíží.
Listuje, obdivuje, objevuje, usmívá se ... má tyto návštěvy v Zemi příběhů a obrazů moc rád.

Nedávno jsme ale navštívili jinou, vzdálenější pobočku, do které moc nechodíme a která má samostatné oddělení pro děti vzdálené od světa dospěláků tak, jak jen to může v knihovně být ... v jiném patře, pod střechou, velké, útulné, s místy podobným skrýším a skřítkovských doupat ... svět sám pro sebe.
Nikdy předtím jsme zde kupodivu nebyli ... až teď.
Syn byl nadšený a u vytržení ... v místnosti našel dokonce i opravdový stan! Chápete to?
Naleznete si v těch pokladech (uložených na dřevěných policích) tu jedinou a správnou knihu, zalezete si s ní do stanu ukrytém v koutě místnosti, zatáhnete za sebou hadrová dvířka a jste tam, kde chcete být.
Máte klid na svoji fantazii, touhy a sny.

Nechal jsem ho snít a pomalu se procházel mezi knihami.
Četl jejich názvy zobrazené na hřbetech a připomínal si jejich příběhy.
Vybavovalo se mi mé dětství, strávené mezi potištěným papírem, velké letní prázdniny ve znamení komínků tvořených z knih.
A také se mi vybavil ten den, kdy jsem si uvědomil, že nejsou jen dětské knihy, ale že existuje i oddělení pro dospělé s naprosto odlišnými příběhy.
Dodnes si pamatuji to rozechvění, když jsem poprvé vstoupil do tohoto světa a půjčil si první dospěláckou knihu.
Přestával jsem být dítětem a poznával nový život.
Vůbec jsem tomu velkému světu nerozuměl.
Ztrácel jsem se Na cestě Jacka Kerouacka, naprosto nechápal o čem píše William S. Burroughs a přesto jsem hltal každé jejich slovo a cítil se tak strašně důležitě!
Byl jsem malý a tak moc chtěl být velký ...
Opouštěl jsem dětské vzory a hrdiny a v knihách bez obrázku začal hledat odpovědi na své otázky o životě.
Až docela nedávno jsem si uvědomil, že jsem v nich své odpovědi nenalezl, ale právě naopak ... nacházel jsem stále více a více otázek.

Naštěstí jsem ten dětský a chlapecký svět neopustil nadobro a v mém životě se i nadále objevují knihy určené pro bohatou dětskou představivost a nevinnou duši.
S příchodem syna do mého života je jich stále více a více a já s uspokojením začínám zjišťovat, že odpověď na ty moje věčně nezodpovězené otázky nacházím právě v knihách pro děti.
Všechno to v nich je ... ten klid a mír, to pravé přátelství a láska, čest a odvaha, dobro a zlo.
Je to přímá cesta k jasným a dokonale srozumitelným myšlenkám.
Cesta k potlačení dospělého já, cesta k znovunalezení toho krásného a kouzelného světa za Zrcadlem ...

Udělat den hezčí ...

Moje milá odjela do velkoměsta a kuchyni nechala vychladlou.
A když je naše kuchyně vychladlá, polední hlad většinou lenivě zaženu kávou a nakrájeným jablkem ... pořád jsem se ještě nenaučil vařit.
Dnes jsem se nechal zlákat kolegy na oběd v nedaleké restauraci nevalné kvality a pověsti, že prý tam dnes mají i něco pro mě, trávožrouta. Je potřeba budovat hezké pracovní vztahy, tak jdu s nimi.
"Dal bych si tu vaší hrachovku, ale nejím maso. Můžete mi prosím místo té klobásky dát jen více kaše?"
Pozvednuté obočí Číšnika prozrazuje překvapení, ale profesionálně se usměje a že samosebou.
Dokonce se za chvíli vrátí z kuchyně a důvěrně pošeptá, že se kuchař nechá pozdravovat a zda bych neuvítal místo klobásky volské oko.
"To by bylo od něj moc hezké, děkuji!"
Všem nám donesl polévku a šel si po svém ... promíchám, koukne na mě játrový knedlíček v hovězím vývaru.
"Ehmm, omlouvám se pane, jen co jsem se vrátil do kuchyně, všem nám to došlo", stydlivě klopí Číšník oči a odebírá mi polévku.
Donáší megaporci kaše.
Je výborná, s čerstvým křupavým chlebem ...
Když platím, nezapomenu na slušné vychování a nakonec ještě pozdravuji nazpět pana Kuchaře a vzkazuji, že jsem si moc pochutnal a že mu děkuji. Pana Číšnika to potěšilo a prý vzkaz vyřídí.

Víte jak se říká, čiň dobro a dobro se Ti odvděčí (nebo prostě něco v tom smyslu)?

Otevřu prodejnu, první zákazník, už skoro odchází, pak se vrátí a začne děkovat.
Mně, klukům ze servisu, firmě, pánuBohu ... že už dlouho hledal někoho, kdo mu poradí a pomůže a že našel nás a jak je moc rád.
No prostě samá sluníčka, jednorožci zvracející duhu a hezká slova spokojeného zákazníka.
Potěšilo to, ne že ne!
Tak vám jen chci říct ... chvalte lidi kolem sebe, když je za co chválit.
Dělá to ten den opravdu hezčí ;-)

ilustrace Lyndon Hayes

Maaristaan a jeho Čtenářský deník

Víte jak jsem tu nedávno psal o zápisnících?
O tom, jak na každý obor svého zájmu musím mít zápisník, kam si dělám poznámky, výstřižky a tak.
Vypadá to, že podobnou úchylku mám i na blogy.
Tak ode dneška budu mít blog na přečtené knihy, kde je budu střádat všechny hezky pohromadě.
Jste zváni;-)

Maaristaan a jeho Čtenářský deník

Peter May - Skála

Dost často se mi stane, že si vyberu novou knihu ke četní jen podle obalu.
Nic o ní nevím, autora neznám, jen pohledem zavadím o přední stranu a vím ... vím, že si budeme rozumět.
Je to vlastně taková láska na první pohled.
Možná to zní trochu povrchně, ale na vzhledu někdy vážně hodně záleží.
Vždyť podobné je to i s lidima.
Málokdy se dáte do důvěrného hovoru s člověkem, který se vám fyzicky nelíbí, ba přímo hnusí.
Pokud je vám ale člověk sympatický, připadá vám zajimavý a krásný, nemáte nic proti tomu, seznámit se s jeho životním příběhem.
Nemám pravdu?
Stejně to mám i s knihami. Dám na první dojem.
Když je kniha z venku hnusná (a že jich vychází ještě stále požehnaně) a nenapsal ji mně známý spisovatel, většinou ji šanci nedám.
Proboha, vždyť si ji beru sebou do postele, kdo by se tam chtěl válet s nějakou ohyzdnou cuchtou?
Jak si mám vytvořit intimní hezký vztah s někým, jehož přední tvář mě ani trochu nepřitahuje?
Jasně, jsou tu i již ověřená jména, u kterých nějakého toho beďara či hnusnou bradavici na titulce přehlédnete, ale já tu mluvím o čerstvé mladé lásce.
Takové to poprvé ...

No prostě, SKÁLA od Petera Maye (vydaná nakladatesltvím HOST) má moc pěknou obálku.
Tak pěknou, že jsem si ji v tomhle nastávajícím sychravým období do peřin vzal.
A nezůstalo jen u hezké tvářičky, hodně rychle jsem při jejím vyprávění zjistil, že má i něco v hlavě.
Vypráví ponuře (skoro jakoby ten letošní podzim sama přivolala) a tak živě, že vás začnou zábst nohy a pokrývku si povytáhnete blíž k bradě.
Je to sice krimi román, ale brzy na nějakou vraždu zapomenete, skoro jakoby ta vražda (vlastně dvě) nebyla zas až tak důležitá.
Brzy si začnete říkat, že ta vražda se stala jen proto, aby se hlavní hrdina (detektiv Fin) vrátil zpět na ten prokletý skotský ostrov Lewis, ze kterého v době svého mládí tak rychle a rád odešel.
Už nikdy se tam nechtěl vrátit, ale teď je zpět a musí se postavit tváří tvář svému dětství a jeho stále přítomným stínům.
Ten příběh je mrazivý a přitom tak drsně laskavý.
Cítíte nárazy studeného větru a vůni moře (které je cítit po rybách), když se děj odehrává venku na ostrově a hned je vám lépe, když postava příběhu otevře dveře a vejde do domu.
Cítíte teplo a podvědomě si uvědomujete to hnusné skotské počasí za okny.
Z této knihy prostě Skotsko úplně sálá.
Nikdy jsem ve Skotsku nebyl, ale přesně takto si ho představuju ... nehostinné, drsné, ale přitom krásné.
A Peter May jej umí popsat tak, že vám příjde důvěrně známé.
Nechci vám vyprávět o ději, nechtěl bych vás připravit o ten pocit, kdy se seznamujete s novým příběhem, ale chtěl bych vám ten příběh doporučit.
Je to příběh o lidské duši, o touze uniknout.
Je to příběh o beznaději zůstavších a o vnitřních pošramocených životech.
Příběh vypráví o současnosti, prokládá to minulostí a před vámi se rozprostírá skládanka osudů nešťastných lidí.
Možná je nebudete mít rádi a nebudete si s nimi mít co říct ... ale zjistíte jedno.
Že je vlastně chápete.
A pak, skoro nakonec, si vzpomenete proč se vlastně smutný detektiv vrátil na ostrov a knihu neodložíte, dokud nedočtete poslední stránku ... a vůbec nevadí, že jste nějaké to podezření už předtím měli a bylo oprávněné ...

Zápisníková úchylka

Mám úchylku na zápisníky.
Zajímá mě spousta věcí a ke každém oboru zájmu si musím založit zápisník.
Na poznámky, na myšlenky, na výstřižky, na inspiraci, na články, na kresby a tak.
Takže mám zápisníky, které slouží jako deník.
Mám zápisník na balkonové zahradničení.
Mám zápisníky na běhání.
Mám zápisník na knihy, které si chci přečíst.
Mám zápisník na kutilské inspirace do bytu.
Mám zápisník na kutilské inspirace do domečku (až si ho někdy v budoucnu pořídíme).
Mám zápisník na nářadí.
Mám zápisník na slova.
Mám zápisník na koketování s vařením (uvařil jsem jen jedno jediné jídlo, ale mám zápisník na vaření).
Mám zápisník na to, co chci a málem že mám i zápisník na to, co nechci.

Mám děravou hlavu. Co si nenapíšu, to zapomenu. Dříve nebo později.

No ... prostě mám rád zápisníky.
Vlastně mám rád to zakládání si zápisníku.
Pořídím si neosobní zápisník s bílými stránkami a postupem času z něj vytvářím zápisník osobní se stránkami popsanými, polepenými, použitými.
Dnes jsem si upravil zápisník na myšlenky, který používám hlavně na pískovišti, kde dělám dozor synovi. Můj syn mě inspiruje k zamyšlení se nad sebou samým a psaní mi umožňuje rozřídit si myšlenky.
Jakou ale dát tvář zápisníku, který má hodně co společného se vztahem k vlastnímu dítěti?
Samozřejmě ... použiju něco, co je jeho. Co bývalo jeho, když byl užvatlaný prcek a čemu už odrostl.

Když se nad tím člověk zamyslí, šicí stroj je vlastně jen taková vymakaná vrtačka.
S vrtačkou trochu umím, to by bylo, aby mi to s tím strojem taky nešlo.
Lucie mi dala rychlokurs: na tohle šlapeš, tady si hlídej ať ti neujede nit a hlavně si nepřiši prst.

Prst jsem si nepřišil, udělal jsem si obal na zápisník.
Jestli si myslíte, že ten obrázek mohl být víc vycentrovaný, tak jste rejpalové a já jsem to tak beztak chtěl ;-)

Chlapec v písku

Letní prázdniny dokáží být pro pětiletého sídlištního kluka občas pěkná otrava.
Školka je uzavřená a on odsouzen osudem a rodičmi být jedináčkem ...
Je smutný pohled na tu osamocenou dětskou postavičku (sedící na suchém písku) v ruce plastikovou lopatičku, kterou hloubí díru jako past pro kolemjdoucí mravence.
Co chvíli vzhlédne s nadějí, že na chodníku za keřem zahlédne kráčejícího parťáka s kyblíčkem v ruce.
A to zklamání v očích, když zahlédne dospělou postavu s nákupem v tašce, to jeho zklamání mi trhá srdce.

ilustrace: Krzysztof Iwin

Už dávná Lucie, postrach ulice, přišla na to, že o prázdninách jsou všechny děti na prázdninách a teď se s tím pomalu smiřuje i on.
V písku nachází poklad a nemá s kým se o něj podělit a útok včelky samotářky není zahnán společnými silami pískových bratří ...
Táta sice umí vyhloubit nejhlubší díru na světě a postavit největší pískový hrad, ale pořád je to jen táta, kterého po chvíli přestává bavit dělat zvuky tůrujícího motoru a po tisící nabourat model skutečného auta.

Stává se z něj ostrůvek samoty a sní o svém vnitřním světě.
O světě, kde osedlá lučního koníka a se zašpičatělým klacíkem vyzívá na souboj brouka Roháče, kterého si vyhlédl v obrázkové knížce.

Provinilý pocit mi svírá srdce a lituji, že nedokáži svému synovi dopřát dostatek přátel přesně v tu chvíli, kdy je potřebuje.
Tak nerad slýchám jeho smutné: "Ach jo" ...

A pak, za dospělou postavou s nákupem v tašce, se pomalu po chodníčku loudá osamocený chlapec se stejným povzdechem na rtech.
Nikdy se neviděli, nikdy spolu nemluvili, ale stejný osud z nich udělal na pár minut ty nejlepší kamarády na světě.
Vlhko v očích je vysušeno a ikdyž se zanedlouho zase loučí a stále se po sobě otáčejí a křičí na sebe:"Ahoj!", ten smutný pohled už se znovu neobjeví.
"Tati, to je můj nový kamarád, byl super, že jo?!" žvatlá mi ještě hodinu po návratu domů ...

Tak moc bych to chtěl umět jako on.

Poslední varování

Je to pár dní, co se na mém pracovišti objevil první.
Zvědavě se ochomýtal okolo, nenápadně se schovával za překážky a dělal neviditelného.
Tam nakoukl, tuhle se podíval.
Průzkumník.

ilustrace: Karolina Jędryczka

Druhý den už mi po stole vedla regulérní mravenčí dálnice.
Z kumbálu podél zdi, spárou mezi linoleem přes volný prostor k židličce.
Od židličky k pultu.
Po noze pultu (hezky za sebou) vzhůru k desce stolu a tam (úplně na drzo) kolem klávesnice až k dóze s pomerančovými bombóny pro zákazníky.
Občas se jeden bombón pohnul pod náporem party milimetrových mravenčích tělíček, když si jej, jako sladký náklad, hodili na silná ramena.
Jak si to šinuli (i s bonbónem) kolem klávesnice zpět, jen jsem jej nadzvedl, setřásl rozhořčené mravence a bonbón vrátil zpět do dózy.
Vypadali naštvaně.
Další den se mi koupali ve zbytku čaje a když zjistili, že jsem zpět v práci, odcházeli z mé odkládací poličky i s hrnkem nad hlavou.
Protože jsem mírumilovný člověk, který ani mouše neublíží, jen jsem je odcvrnkal z hrníčku a zahnal je svým drsným" "Huš, volové".

 ilustrace: Karolina Jędryczka

Následující den to přehnali.
Cesta od židličky k pultu se jím zdála dlouhá, tak si našli zkratku.
Tunelem nohavice mých kalhot, přes trenýrky, mezi chloupky břicha, kolem hrudi a rukávem trika znovu ven na světlo.
Po opálené levé ruce na klávesnici a "Tradá!" za bombóny.
Zapomněl jsem na fakt, že jsem vegetarián s přesvědčením, že zvířata se nazabíjejí a polštářkem palce jsem jednoho mravenečka rozmačkal.
Vzal jsem jej mezi prsty a každému přítomnému mravenci ukázal jejich mrtvého druha.
"To je poslední varování!"
Zmizeli a ten den se už neukázali.

S pocitem hrdiny, který vyhrál, jsem ráno přišel spokojeně do práce.
Uprostřed uklizeného pracovního stolu ležela barevná věc.
Oranžový gumový medvídek.
Bez hlavy.
Na ohlodaném krku stopy po mravenčích zubech.
Vedle něj byl vyhlodaný vzkaz do desky stolu.
"To je poslední varování!"

Zítra už do práce nejdu ...