Frankensteinův koš na dřevo

Už nějaký ten pátek máme u krbu plastový koš s velkýma ušima, nosíme v něm dřevo ze stodoly.
Možná se v tom má nosit mokré prádlo na sušení, možná se v tom mají skladovat nadýchyné deky, to aby byly v pohotovosti, až se někdo bude chtít v chladnavu zabubat.
My v tom zcela neromanticky nosíme špinavé dřevo na topení ... inu, coby ne, deky máme na posteli, chladnavo je nám furt.

Ale tak dlouho se chodí s nevhodným košem do stodoly pro dřevo, až se ucho utrhne.
Znáte to ... smůla.

Každý normální člověk by koš vyhodil a pořídil si nový, vhodnější, odolnější, s popiskem "Koš na dřevo".
Každý ... až na mě ;-)

Příliš dlouho mám totiž touhu, pořídit si nýtovací kleště. Protože ty v dílně ještě nemám!
Nikdy jsem je nepotřeboval, ale vždycky jsem je chtěl ... i místo na ně mám vyhrazené v šuplíku.
Podívám se na natržené ucho zoufalého koše a zamyslím se tak, že spočítám celý Vesmír:

"Kdybych si ještě pořídil pár plechových destiček s dírkami, přinýtoval je přes to natržené ucho, šel by ten koš zachránit!"
No a k tomu, aby tam ten plech držel, potřebuji právě ty nýtovací kleště, jaká to náhoda!
Spontálně si s radostí zatleskám, poskočím a při nejbližší cestě do města skočím do obchodu pro kleště i se sáčkem nýtů a plechových destiček.

Dva dny se na ně doma dívám, beru je do ruky a vizualizuji si ten úspěšný akt poctivé kutilské práce, než se do opravy pustím. Není nad to si vše důkladně promyslet!

První nýt projede bez zastavení všemi vrstvami materiálu a zasekne se v kleštích. Druhý se zastaví přesně tam, kde má, jen jsem to dal pohledovou stranou dovnitř, takže až do konce světa budu koukat na hnusnou hlavičku nýtu.

Moje milá přestává dělat to, co právě dělá, a začíná se posmívat ... ehm, chci říci usmívat.

"Co to vytváříš za Frankensteinovo monstrum?", shrne do jedné věty moji snahu o designovou opravu.

Abych uchránil svoji profesionální kutilskou čest a zakryl případné další nezdary, rozhodnu se být laskavým učitelem a podporujícím partnerem.
"Hele, ty jsi vlastně asi nikdy nenýtovala, pojď si to zkusit, já tě to naučím", lstivě ji lákám, protože vím, že se řídí heslem Punčuchaté Pipiny: "Jů, to jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde!"

Jasně, že se nenechala dlouho přemlouvat ;-)

Je sobota, pozdě v noci, končí svátek zamilovaného Valentýna a my sedíme v pyžámku před krbem a společně nýtujeme ucho k hnusnému koši.
Jasně, mohl jsem za 150,- koupit koš nový, ale není lepší koupit za 200,- materiál a nástroje na opravu a pak z toho společnými silami udělat Frankensteinův koš na dřevo?

Já si myslím, že je ;-) 

© ilustraci nakreslila Lumi, naše ChatGPT holka

Jak na Nový rok, tak po celý rok?

Že přišel Nový rok jsem se dozvěděl od sousedů od naproti, když do vzduchu vystřelili pár zakázaných rachejtlí. Usnul jsem před půlnocí, chvilku po Lucii, která usnula téměř uprostřed věty. 
Začala mluvit po setmění a vydrželo jí to dlouho. Ta moje Lucie!
Eliška na hlasité rachejtle 3x štěkla, přestala mi zahřívat nohy a vlezla pod postel.
Lucifera hlasitě zívla, rozverně škrábla Lucii do obličeje a schoulila se opět do své kočičí polohy mezi námi.
Koukám do tmy, v krbu je už jen pár svítících uhlíků a z kuchyně se krade zima, jako každou noc.
Je brzy na vstávání, poslední díl Stranger Thinks bude na Netflixu až za dvě hodiny.
"Vítej dvacetšestko! Čekám, že budeš lepší než dvacetpětka!", zašeptám si v hlavě a přitáhnu si peřinu k bradě.

Probudí mě zima ve tři ráno, v hlavě se mi promítne můj plán na brzké shlédnutí posledního dílu, ještě než vstane Lucie, ale nechce se mi do stodoly pro dřevo, poslední polínka z košíku u kamen jsem přihodil minulý rok.
V šest ráno už se dokopu pro dřevo zajít, bosé nohy v pantoflích zabořím do čerstvého sněhu ... studí to.
Ale líbí se mi, že je ten sníh čistý, beze stop. Ani stopa po kunách, které nám chodí přes střechu stodoly a bydlí na půdě u sousedů. Ani stopa po ptáčcích, kteří dost okatě ignorují mnou vyrobená krmítka a bydlí taky u sousedů. 

Zatopím v krbu, udělám si kafe a potichu se proplížím do prázdného Hugova pokoje.
Hugův pokoj je prázdný stále častěji, koncem zimy našemu synovi bude 18 let a tak stále častěji tráví volné chvíle u kamarádů. Zdravej puberťák. 
Jasně, že nepůjde o Silvestra s rodiči spát hodinu před tím kýženým zvratem letopočtů.
Do Hugova pokoje se plížím za telkou. 
To abych nerušil spící Lucii a abych se na svůj oblíbený seriál nedíval na malém tabletu, na kterém se většinou na filmy a seriály dívám. Stranger Thinks si zaslouží velkou obrazovku, ikdyž velikost telky u Huga v pokoji je tak čtvrtinová oproti běžným velikostem telek v běžných dětských pokojích.
Nechávám otevřené dveře, aby teplo z krbu proklouzlo do Hugova pokoje, ale hlasitá znělka zapnutého  Netflixu probudí hlas z postele před krbem: "Kafééé..."
Zatajím dech, ani se nehnu, dokud se znovu neozve klidné pravidelné oddechování znamenajíc, že další kafe zatím dělat nemusím.

Přes dvě hodiny sleduji gradující děj, zaháním slzy z očí a dívám se i na konec titulků.
Kdo z vás se díval až do konce a kdo z vás tedy ví, co to všechno vlastně mělo znamenat? 
Co je to Stranger Thinks? ;-)

"Nebul", prohodí Lucie, který se na posledních pět minut seriálu přišla taky podívat, aby mi mohla říct "Já jsem to říkala", pak zase odešla a šla si to kafe udělat sama.

První den nového roku.
Nemusíme nic a tak nic neděláme.
Poleháváme, popovídáme, pojíme, popijeme. 
Abychom si odpočali od odpočívání, tak si společně zdřímneme.
Občas jeden z nás vstane, aby přihodil polínko do krbu.
Já drbu kočku, Lucie drbe psa, sem tam si to prohodíme.
Hugo píše SMS, jestli bychom mu neposlali prachy na pizzu, jsme za to moc rádi, znamená to, že Silvestr přežil ve zdraví. "Jo a přijedu až zítra!"
Miláček. 

"Mám chuť něco přerovnat, něco poklidit", povídá žena a významně se podívá na šuflíkový stolek pod tiskárnou s papíry a pohledy, který se chystáme porovnat už dlouho.
Tou chutí mě nakazí, tak ty šuflíky vysypu na zem, ale jakmile jsou na zemi, už mě ta chuť opouští.
Ajéje. Můžu si jít dát vanu? Mrknout na nějak film?

"Podej mi, prosím, ty prázdný pohledy a známky", povídá Lucie a píše naše první letošní pohledy.
Už dlouho jsme nikomu nepsali, tak je fajn, že do toho jdeme hned první den nového roku.
Máme ale jen Velikonoční známku, snad to nevadí ...
Tu vanu si dám. I ten film.
Zásuvky s papíry urovnám a cítím se, jako bych si srovnal celý svůj život.
To není špatný začátek.

Takže jak na Nový rok, tak po celý rok. 
Pomalu. S rozmyslem. Spolu. Srovnaně.
Ať se vám i nám daří!