neděle 25. srpna 2019

Duševní permakulturní zahrada

Už od nepaměti mám rád přírodu. Cítím se být její nedílnou součástí.
Miluji všechny rostliny, květiny, louky, les, řeky, nebe, zvířata.
Vše, čím je a co představuje Matka Příroda. Gaia, Universum, Vesmír.
Mám rád přírodu nespoutanou a divokou, mám však rád i přírodu ukotvenou v nádobách, domestikovanou ... zkrocenou.
Moc rád sleduji ten proces zrození, růstu a závěrečného úpadku. Fascinuje mě to.

Poslední dobou si svůj život představuji jako jednu velkou nekonečnou Zahradu.
Tu mám les pevného přesvědčení, tu jezero čistých úmyslů.
Zde rostou krásné malé květinky drobného nadšení a zde se plazí rozvětvený břečťan plný lístků víry v pohádky a víceméně pravdivých příběhů, sesbíraných po celý můj život.
Jsou tu kopřivy pálivých nehod i trsy plevele zobrazující černé myšlenky.
Všechno to tu roste a bují, občas tvoří nepropustnou džungli.

Často jsem se ve své Zahradě ztrácel.
Dost často zabloudil do zadní části ... tam, kde bublá bahno a rostou popínavé rostliny, snažící se stáhnou svojí potravu a neúprosně se deroucí za Sluncem. Části, kde se staré rostliny rozpadají a mění v humus.
Dlouho jsem s tímto koutem své Zahrady bojoval, snažil se to místo odvodnit, protrhat, vykácet.
Osadit květinami jinými, sem tam strčit bylinku, možná nějaké rajče se sladkými plody.
Nikdy to nedopadlo.
Bažina se vrátila, vždy vyrostlo něco, co Slunce zakrylo a udělalo temný stín, kde se čerstvým plodům nedařilo. Nic nepomáhalo brodit se a mačetou prosekávat.
Končilo to propadnutím se po kolena do bahna.

Ilustrace z knihy The Little Gardener
Jak šel ale čas a já stále více a více pozoroval chod přírody, docházela mi jedna věc.
Nesmím s Přírodou bojovat.
Nesmím se jí stavět na odpor. Stříkat na ní jedy.
Ten plevel tam musí být, ta hnijící bažina má svůj účel a je nepostradatelným přítelem mé duševní Zahrady.
Není den bez noci, léto bez zimy, radost bez smutku.
Všechno se vším souvisí.
Fascinován permakulturním pěstováním rostlin, rozhodl jsem se být permakulturním zahradníkem ve své duševní Zahradě. Nebojovat s plody vlastní mysli, jen je respektovat, pozorovat a sem tam něco přistřihnout, tu přesadit na vhodnější místo, tu více zalít a tu vydatně pohnojit.
Věnovat energii a lásku barevným květům a nechat žít si vlastním životem lopuch v rozapadajícím se močálu.
Přestal jsem kácet, začal jsem ale tvořit cestičky.
Některé jsou jen vyšlapané, některý vykládané bílými kameny.
Mám vedle sebe jezírko s radostně vyskakujícími myšlenkami v podobě malých rybek a temnou tůňku s obrovskou ropuchou, žalostně prozpěvujíc si o žalu a smrti.
Létají mi zde barevní motýli z květu na květ i smrtihlavové připomínající věčný koloběh všeho.
Od té doby, kdy jsem v přírodě vypozoroval, že smrtí rostliny nic nekončí, že naopak se stává prostředkem života nového, v mém srdci zavládl neobvyklý klid.
Přestal jsem se tolik bát.
A začal pěstovat svůj vlastní ráj.
O myšlenky, které mě dělají šťastným, jsem se začal starat. Tvarovat je, zalévat je a sem tam přidám i nějaké přirozené hnojení.
A ty smutnější jsem začal respektovat. Přestal s nimi bojovat, přestal je zalévat, přestal je hnojit.
Nechávám je vlastnímu životu.
V bažině jsem si vybudoval úzké stezky a občas se vydám na procházku i tímhle směrem.
Už však ne proto, abych zde vytrhával plevel a brodil se po kolena v černé usazenině, ale abych sledoval, jak se vše mění a samo přeměňuje.
Vše, čemu věnujete energii roste. To, čemu energii nedáváte, pomalu mizí.
Bažině svoji energii nedávám a ona se pomalu zmenšuje.
Už není tak hrůzostrašně veliká, jako byla za mého dospívání. Ani tolik nesmrdí. Příjemně voní těžkou vůní přerodu.
Nikdy nezmizí, ale věřím tomu, že nebude tvořit dominantu mé Zahrady.
Je v ní totiž nepostradatelnou součástí.
Na svých procházkách tímto směrem jí používám jako takovou zvláštní hromadu kompostu. Z mé zahradní nůše do ní vysypávám uschlé plody snů, odstřihnuté zvadlé lístky různých přesvědčení. Mrtvé kořeny velkých iluzí.
A příště si sem příjdu pro výživnou půdu zrozenou z toho všeho, tu nasypu do velkého květináče a umístím do ní semínko snu nového.
Každý máme svojí Zahradu takovou, pro jakou se rozhodneme.
Někdo má poušť a sem tam nějaký kaktus, někdo v řadě za sebou zasazené rostliny stromů jednotného rodu. Já se rozhodl pro divokou džungli, uprostřed níž jsem si postavil malý útulný domeček a v jeho okolí pěstuji sny a hezké myšlenky.
Nedaleko mám i prostor pro plevel a květy méně hezké a voňavé, to aby mi připomínaly, že vše je takové, jaké má být.

A jakápak je ta vaše zahrada? Čemu vy věnujete energii a péči?
Nepřihnojujete náhodou něco, co hnojivo nepotřebuje?

Přeji vám všem bohatou úrodu toho, co byste si rádi vypěstovali, kamarádi ;-)

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Dušane, tuze se mi líbí, jak si umíš hrát se slovy. Na netu je strašně moc balastu a člověka potěší vidět,že pořád je ještě dost lidí, kteří využívají mozek k tomu, k čemu byl stvořen... Ivča

Iva řekl(a)...

Moc hezky napsané :)