Maaristaan.cz

Včera v práci mi přál zákazník vše nej do nového roku.
A zvědavě se ptal, co budu dělat na přelomu roku, kam to půjdu oslavit?
Nepůjdu nikam.
Budu s moji malou rodinkou doma.
Zahrajeme si spolu pár her, podíváme se na nějaký pěkný film ... pokřoupeme pytlík brambůrek.
Vytřeštil na mě oči a divil se: "A to nepůjdete alespoň na chvilku někam do hospody?"
"Ne, máme malé dítě a je nám doma dobře."
"Copak? Manželka vás nikam samotného nepustí?"
"O to nejde milý pane, ani by mě nenapadlo nechat ji v tom samotnou a jít bez ni a bez syna"
Odešel s nevěřícným výrazem a nevyslovenou větou o tom, kam ten chlapský svět spěje.

Přeji vám hezký první krok do nového roku.
S nejbližšími milovanými, ruku v ruce.
Zítra čistou hlavu ... a v dalším roce málo nevěřícných výrazů.
Protože svátky nejsou o stádě, ale o pocitu ...

P.S. A když už mám slavit, tak samozřejmě po svém.
Proto jsem si jako dárek do začátku nového roku dal svoji vlastní doménu.
Mám z ní radost ... a to díky vám, mým čtenářům, protože bez vás by to nemělo smysl ;-)
Takže ode dneška už jen http://www.maaristaan.cz/.
Díky!

Drobné útržky snů ...

Pokouším se na každém dni najít malou drobnost, nějaký střípek obrazu, útržek snu, který v mé hlavě rozehraje hru s představivostí.
Tento den, je to tato fotka:

Představuji si, že jsem hrdý majitel tohodle pokoje.
Lucie si ve vedlejší místnosti čmrká do nového skicáře, pod domem se ozývá radostný křik Huga, který zahnal naší kočku Čestmíru na strom a háže po ní šišky.
Sedím v křesle v rohu pokoje, nohy mám na zeleném polštáři, po ruce chladnoucí kafe a na koleni rozečtenou knihu.
Venku svítí slunce a ve vzduchu je cítit les ...

... není krásná ta naše mysl?

Foto nalezené v časopise PURE GREEN MAGAZINE (http://www.puregreenmag.com/archive)

Snídaně na šutru

Celý včerejší den mi vrtala hlavou moje úvaha (viz zápisek níže) o tom, co se stane, když člověk vstane o pár hodin dříve.
Zda tím přeruší své nudné stereotypy dne.
Nedalo mi to a nastavil jsem si budík na čtvrtou hodinu ranní.
Po chvilce přemýšlení (čtyři hodiny, to je ještě noc ... pět hodin, to už je ráno), jsem posunul budík o hodinu později a šel spát.
I ve spaní jsem byl zvědavý a natěšený, že jsem se nertpělivý probudil samovolně pár minut před zvoněním budíku. Tak to má být.
Vzal jsem si sebou kafe v termohrnku, do brašny hodil povidlový koláček a jen tak pro jistotu i svíčku (neuvěřitelné, ale v pět hodin ráno je venku tma jako v noci ...) a potichu za sebou zaklapl dveře.
Připadal jsem si trochu nepatřičně, mírně trhle, ale pobaveně.

Vyrazil jsem za město.
U silnice stáli chlapi v montérkách a čekali na auto, které je odveze kamsi na stavbu.
Místní pekárna svítila do tmy a linula se z ní úžasná vůně čerstvých rohlíků.
Ptáci už se svolávali, ale za městem byl klid. Z lučních ptáků se stali ptáci města, přeci jen je ve městě v zimě asi více jídla.
Stál jsem na vrcholu kopce, na studeném šutru rozprostřel skromnou snídani a užíval si zvuky okolí.
V dálce za obzorem se už objevovalo mírné světlo, to se slunce začalo v posteli převalovat a z lesa se ozývali lesní bytosti.
Prvotního plánu o výletu do lesa jsem se raději vzdal, ještě na to byla moc velká tma ;-)
Obešel jsem okruh kolem města a kromě dvou honících se zajíců jsem nepotkal živou duši.
Cestou zpět do města jsem míjel hřbitov.
Měl otevřené dveře a na hrobech se komíhaly plameny svíček.
Bral jsem to jako pozvání a vešel.
Vánoční svátky přivedly na hřbitov hodně živých lidí, kteří po sobě nechali hořet svíce.
Hodně z nich vydrželo celou noc.
Vzpomínal jsem na kočičí babičku (určitě jsem vám o ni už říkal), ikdyž ta má své místo odpočinku v lese u chaloupky.
Nechal jsem tam tu svíci, kterou jsem vzal jen tak pro jistotu a šel domů.

Můj příchod probudil Huga.
Chtěl vědět kde jsem byl a tak jsem mu to vyprávěl.
Nepřišlo mu to vůbec divné, jen se zeptal, zda těm zajícům nebyla zima.
Zbývalo mi pár desítek minut, než nastal čas jít do práce.
Využili jsme ten čas na stavbu hradu z kostek.
A společnými silami udělali kávu pro spící mámu.
Svět jsem asi nezměnil.
Asi jsem nezměnil ani sebe.
Ale cítil jsem celé ráno v sobě toho obyčejného kluka.
Bolí mě nohy a den je nějaký delší.
Prostě to stálo za to ...

Vstát dřív, než běžně vstávám.

Lidé si stále stěžují na své životní stereotypy.
Dokonce i postavy v právě rozečtené knize si stěžují.
Prý je ten (věčně se opakující) koloběh dne strašně unavuje, bere jim energii a nepřipravuje jim žádné běžné vzrušení dne.
I mě občas napadne myšlenka, jestli je už čtvrtek, nebo tepráve úterý.
To proto, že i já mám běžné stereotypy dne a tak jsou si mé pracovní dny docela podobné.
Co se ale stane, když ten koloběh narušíme?
Když místo v obvyklých sedm hodin vstanu už ve čtyři?
A výjdu si hned po probuzení na procházku do našeho městského lesa, bez tradičního hrnku kávy ...

(foto "půjčené" od: http://galerie-horsky.eu)



... potkám jiné lidi, než jsem zvyklý potkávat, možná nepotkám žádné.
Uvidím probouzející se přírodu, naruším ranní stereotyp ptákům, hledající snídani.
Říká se, že motýlí závan křídel dokáže změnit počasí na druhém konci planety.
Co potom způsobí moje probuzení o pár hodin dřív?
Změním svět?
Změním sebe?
... když nic jiného, každopádně začnu svůj den jinak!

Až bude více času mít čas na své plány ...

Vždy, když na netu narazím na něco inspirativního (třeba na ty dětské prostorové obrázky, co jsou pod tímto psaním) , uložím si obrázek do složky Inspirací a říkám si: "někdy se k tomu dostanu a udělám něco podobného".
Když už jsem pevně rozhodnutý, natěšený a přesvědčený, že je to přesně to pravé, inspiraci si vytisknu  a nalepím do notýsku.
To proto, abych ji mohl nosit u sebe a dělal si poznámky, co vše k tomu potřebuji.
Je mi to líto, ale většinou zůstane jen u těch poznámek.
Pokaždé se najde něco, co mi mé odhodlání oddálí.
Třeba věčné zaklínadlo: "až bude více času".
Nebo: "až bude více peněz ... až bude Hugo větší, až nebudu tolik unavený, až si pořidíme ten domeček".
Těch "až" se mi vždy nahromadí celá kupa a tlačí na mé svědomí.
Dnes k sobě budu upřímný, sáhnu si na srdce a s mírným uzarděním musím říci, že jsem asi trochu líný. Doufám, že jen krapet ... docela maličko.
Co si budeme namlouvat, věta: "až bude více času" může někdy být jen zakamuflovaná lenost.

Co nevidět tu bude nový rok a spousta lidí si zase bude slibovat různá předsevzetí.
Já to nikdy nedělal.
Možná proto, že nebyl ten správný důvod, možná proto, že nerad chodím ve stádu.
Ve středu přichází Zimní Slunovrat a my s Lucchou a Hugem jej chceme oslavit a symbolickým darem Matce Přírodě přivítat delší dny.
Není to náhodou ten správný den, kdy přestat říkat: "až bude více času"?
Ano! Slibuji si, že se budu snažit nebýt krapet líný.
Otevřu notýsek a začnu na těch plánech pracovat.
Koukám, že k tomu potřebuji docela hodně věcí.
Raději to nechám až po výplatě.
Až bude víc peněz ...
;-)

Ondanana

Protože jsem z toho nadšený, tak to musím poslat dál :-)
Rozhodně stojí za to si to u pana Václava prohlédnout všechno: http://ondanana.blogspot.com/
Koupit se to dá zde: http://www.fler.cz/ondanana
A je i hezké, co o sobě říká sám autor:

" ... jmenuji Václav Bícha a momentálně jsem čerstvý absolvent po sedmi letech na umělecké škole a pohybuji se na volné noze, ale někdy taky autem, nebo vlakem, nebo poslední dobou taky dost často letadlem.
Od jakživa jsem se velice zajímal o vizuální umění, protože jsem věděl, že mám hudební hluch a rocková hvězda ze mne nidky nebude. To mě dovedlo až k titulu magistra umění v oblasti nových médií.
Ale jelikož mne vždy velice zajímala komiksová tvorba a tvorba pro děti obecně, zaměřil jsem svojí činost tímto směrem.
Protože nechci být ani slavný konceptuální videoperformacní umělec :)

Můj projekt Ondanana (v portugalštině spící vlna) vznikl v návaznosti na nápad malovat dětské pokojíčky. Ne každý si totiž chce hned nechat pomalvat všechny zdi, ale pověsit někam nějakej ten obrázek by se přeci jen hodilo.
Takže spolu s mojí zálibou v papíru a kartonu začali vznikat první vrstvené obrázky ..."

 

Stephen King .:. Ostrov Duma Key

A ještě do slibované druhé nohy a na chvilku přestanu otravovat s knihami :-)

Bylo nebylo ...
Jmenoval se Edgar, seděl ve svém autě a nechal se sešrotovat náklaďákem.
Celkem nic se mu nestalo, nepočítáme-li urvanou ruku a zvýšenou hladinu vzteku a agrese.
Čas plynul, Edgar byl stále vzteklejší a aby z toho něco měla i jeho žena, pokusil se ji uškrtit. Uškrťte ale někoho jednou rukou, žejo. Nejde to zas tak dobře a tak místo aby umřela, tak ho raději opustila.
No a co teď?
Chybějící ruka bolí a svědí, je to divný, ale existuje to. Říká se tomu fantomova bolest.
Edgarův psychiatr se vyzná a tak mu radí: "Hele seber se, najdi si nějaký klidný místo a třeba maluj, jen prostě vypadni".
A tak se Edgar sebral, pronajal si dům na ostrově Duma Key, kde mimo něj žila jen nějaká babka s Ajzhajmrem a její ošetřovatel a fakt začal kreslit.
A dobře.
Co dobře? Výbrorně!
Dokonce tak výborně, že když nakreslil chlápka podle jednoho zločince z telky a pak mu vymazal pusu i s nosem (pamatujete na Nea z Matrixu, jak mu pan Smith vymazal pusinu?), tak se chlápek udusil.
Dobrý! To jde! A co dál?
Ošetřovatel babky Ajzhajmrovky je fajn chlápek, nikdo jinej příčetnej na ostrově není, tak hold budou kámoši.
Edgar maluje jak pomatený, zlepšuje se hodinu od hodiny, neexistující ruka o sobě dává stále víc vědět a z obrazů začíná vystupovat příběh.
Příběh ostrova Duma Key, babky Ajzhajmrovky, roštěnky ze dna oceánů, lodě co vozí mrtvolky a nějaký utopený děti.
No prostě dovolená na uklidněnou jak má být.
No znáte Kinga ne?
Prostě další vydařený román, kde se dozvíte o postavách i to, co by vás ani nenapadlo chtít vědět.
Spousta řečí okolo a uprostřed hnusná smradlavá roštěnka, kterou byste potkat fakt nechtěli.
Doporučuji číst ve vaně, má to pak tu správnou atmošku ;-)
Mimochodem, je to skoro jako záhadný kouzlo, ale ta knížka se mi na konci příběhu rozpadla v rukou!
Fakt, nekecám!

Apropo, nechápu kroky českých nakladatelství, proč dobrovolně zabíjejí úspěšnost prodeje knihy na pultech a volí jim děsné obaly.
Vždyť i obal přeci prodává a obaly Kingovek jsou rok od roku horší a horší.
Člověk aby se pak styděl číst ji na veřejnosti ...

Nechápu to o to víc, když originální obal není až tak strašný: