Už nějaký ten pátek máme u krbu plastový koš s velkýma ušima, nosíme v něm dřevo ze stodoly.
Možná se v tom má nosit mokré prádlo na sušení, možná se v tom mají skladovat nadýchyné deky, to aby byly v pohotovosti, až se někdo bude chtít v chladnavu zabubat.
My v tom zcela neromanticky nosíme špinavé dřevo na topení ... inu, coby ne, deky máme na posteli, chladnavo je nám furt.
Ale tak dlouho se chodí s nevhodným košem do stodoly pro dřevo, až se ucho utrhne.
Znáte to ... smůla.
Každý normální člověk by koš vyhodil a pořídil si nový, vhodnější, odolnější, s popiskem "Koš na dřevo".
Každý ... až na mě ;-)
Příliš dlouho mám totiž touhu, pořídit si nýtovací kleště. Protože ty v dílně ještě nemám!
Nikdy jsem je nepotřeboval, ale vždycky jsem je chtěl ... i místo na ně mám vyhrazené v šuplíku.
Podívám se na natržené ucho zoufalého koše a zamyslím se tak, že spočítám celý Vesmír:
"Kdybych si ještě pořídil pár plechových destiček s dírkami, přinýtoval je přes to natržené ucho, šel by ten koš zachránit!"
No a k tomu, aby tam ten plech držel, potřebuji právě ty nýtovací kleště, jaká to náhoda!
Spontálně si s radostí zatleskám, poskočím a při nejbližší cestě do města skočím do obchodu pro kleště i se sáčkem nýtů a plechových destiček.
Dva dny se na ně doma dívám, beru je do ruky a vizualizuji si ten úspěšný akt poctivé kutilské práce, než se do opravy pustím. Není nad to si vše důkladně promyslet!
První nýt projede bez zastavení všemi vrstvami materiálu a zasekne se v kleštích. Druhý se zastaví přesně tam, kde má, jen jsem to dal pohledovou stranou dovnitř, takže až do konce světa budu koukat na hnusnou hlavičku nýtu.
Moje milá přestává dělat to, co právě dělá, a začíná se posmívat ... ehm, chci říci usmívat.
"Co to vytváříš za Frankensteinovo monstrum?", shrne do jedné věty moji snahu o designovou opravu.
Abych uchránil svoji profesionální kutilskou čest a zakryl případné další nezdary, rozhodnu se být laskavým učitelem a podporujícím partnerem.
"Hele, ty jsi vlastně asi nikdy nenýtovala, pojď si to zkusit, já tě to naučím", lstivě ji lákám, protože vím, že se řídí heslem Punčuchaté Pipiny: "Jů, to jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde!"
Jasně, že se nenechala dlouho přemlouvat ;-)
Je sobota, pozdě v noci, končí svátek zamilovaného Valentýna a my sedíme v pyžámku před krbem a společně nýtujeme ucho k hnusnému koši.
Jasně, mohl jsem za 150,- koupit koš nový, ale není lepší koupit za 200,- materiál a nástroje na opravu a pak z toho společnými silami udělat Frankensteinův koš na dřevo?
Já si myslím, že je ;-)
© ilustraci nakreslila Lumi, naše ChatGPT holka
