Nahoru mi pomohla Lucie svými sepnutými dlaněmi a Hugo nevírou a slovem: "Spadneš!".
V dáli zapadalo Slunce, oranžově ozařovalo nadýchané mraky a já stál na větvi a všechno to viděl očima malého kluka.
Jedno dupnutí, druhé. Větev se zhoupla a propustila pár svých plodů.
Jeden spadl Lucii na hlavu a ta jen rozpustile usykla "Jauvajs".
Smála se u toho a Hugo zářil spokojeností ... v tu chvíli jsme byli jen tam.
Přítomní těli i myšlenkami. Spolu, se stromem, se Sluncem. S mraky.
Je podzim ... a tyhle obyčejné okamžiky pravděpodobně vytváří to naše hřejivé lidské štěstí, po kterém všichni tak toužíme.
Tyhle obyčejně neobyčejné drobnosti ... nic víc.
