neděle 1. dubna 2018

Aprílový déšť

Na prodloužený velikonoční víkend jsme si naplánovali pár návštěv, pár cest.
Už na začátku ale Hugovi vyskočil první pupínek.
Druhý den nebylo o čem pochybovat.
Říkám mu "Pupínku" a bojím se ho pohladit.
Překvapilo mě, že v dnešní době se neštovice nezatírají tekutým pudrem, protože prý jen zhoršuje svědění.
Když toho našeho poďobaného chudáčka vidím, svrbí mě celé tělo a musím se škrábat na místech, kde mám drobné kráterky po neštovicích svých.
Je statečný, to já byl na jeho místě ufňukánek.
Dnes mi řekl, ať už ho tolik neokukuju ...

Velikonoce moc neprožíváme.
Všichni ležíme doma, díváme si navzájem do očí a povídáme si.
Nikam se nehoníme, užíváme volna.
Jsme infekční, koledníky dovnitř nepustíme.
Tím pádem se nemusíme trápit s jarním úklidem a chuchvalce zvířecí srsti si můžou hrát na ty pověstné chomáče létající po pouštích.



Šel jsem s psíkovou vyprovodit Slunce a žasnul nad tou krásou.
Bylo úžasné světlo, Slunce ozařovalo mraky.
A najednou světlo nebylo a z mraků se stala šedivá pokrývka oblohy.
Začal z ní crčet první aprílový déšt.
eLiška zavoněla jako mokrý pes a promočené kalhoty se lepily na zmrzlý zadek.
Přesto mi bylo do zpěvu. První jarní zmoknutí.

Doma v pyžamu, zamotal jsem osm čerstvých vrbových proutků do pokřivené pomlázky.
Aby moje žena byla krásná a zdravá.
Kočka si hraje s proutkem, který zbyl a psíková rozkousává odřezky.
Velikonoční pondělí bude podobné.
Pohladím ženu omlazujicím proutím a podrbu puntíkatého syna ve vlasech.
Občas se podíváme z okna a budeme doufat, že aprílové počasí vyčaruje duhu.
Jaro je tu ... mám z něj upřímnou radost.

Žádné komentáře: