A protože mi letošní Zima přišla obzvláště tíživá a zdlouhavá, cítil jsem v sobě potřebu nějakého očistného rituálu. Nechat za sebou ty dlouhé stíny, krátké dny a podmračené nebe bez Slunce.
Tu zimní melancholii a neveselou náladu. Ledové prsty paní Zimy na holém krku.
Je Jaro! Cítím potřebu sebevzkříšení a obnovy. Tlustý fix, který udělá tu důležitou pomyslnou čáru mezi včerejškem a dneškem.
Copak je na to příhodnější den, než jarní rovnodennost? Den, kdy noc je stejně dlouhá jako den?
Údajně je to den, kdy každá lidská bytost má znovu šanci si vybrat, na jaké straně bude stát.
Zda na straně tmy, či na straně světla.
Zanechat za sebou to, co dál nechce s sebou vláčet.
Četl jsem něco o postavě, do které to všechno člověk vměstná, promítne a kterou spálí v očistném plameni. Četl jsem něco o semínkách a přáních s nimi zasazených.
Mám takovéhle povídačky rád. Nepřikládám jim důležitost a pravdivost, ale líbí se mi ta rituálnost. Spojení s přírodními živly, s Matkou Přírodou, na kterou naopak věřím.
Z Hugova pokoje jsem si donesl dvě dřevěné kostky, z panelákové dílny vrtačku, dřevěné kolíky, lepidlo a fixu. Pár slunečnicových semínek sebral ptákům z krmítka.
Vrtal jsem, lepil jsem.
A při tom vyrábění jsem si přemýšlel. Co se mi na sobě nepozdává, čeho bych se chtěl zbavit. Co nechat být a čemu se věnovat. Jedno semínko místo vlasů rovná se jedna myšlenka vložená do dřevěného já.
Skoro až meditace nad tím neživým tvorem. Do vousů z pilin jsem spřádal tichá slova a zaříkával uplynulý rok. Nakonec jsem vyzval rodinu k odchodu, panáčka vzal za ruku a společně vyrazili na naší zahradu. Zaplál oheň, plameny se probudily k životu a dřevěný panáček se pomalu proměňoval v prach a popel. Seděl jsem u ohně, přemýšlel nad tím vším, loučil se se Zimou a vítal Jaro.
Pak jsem vylovil z kapes drobná semínka a jedno po druhém vkládal do vlhké země.
Co semínko, to přání. Myslel jsem na druhé, myslel jsem na sebe.
Každé přání přikryl voňavou hlínou a přál mu brzké vyklíčení.
O kousek dál Hugo spadl ze stromu a vyhloubil rukama bahnitou díru. Špinavá kolena a šmouhy na tváři prozrazovaly, že ušmudlané dítě je opravdu šťastné dítě. I Lucie vítala Jaro po svém a loučila se se starým rokem.
S pracovitostí sobě vlastní, přeryla půl zahrady ...
Na nebi svítilo slunce, mravenci začali přebudovávat svůj kopeček, sousedovic kočka sledovala ptáky na plotě a žižaly se kroutily v čerstvé hlíně.
Popel z vyhaslého ohniště jsem rozházel po zrytém záhonku a staré duševní věci zahrabal hráběmi pod povrch ...
A co vy? Jak jste strávili svůj letošní první jarní den vy?
