Ptačí podzim a blogerské ocenění

Jsem byl teď chvilku podzimně depresivní a tak si říkám, zda bych neměl roztáhnout ty těžké neprůsvitné závěsy a pustit do seřelého pokoje trochu světla.

Takže ... přikrmujete už ptáčky? ;-)
Ne, vážně (omlouvám se facebookovým přátelům, že s tím už zase otravuju), už je nejvyšší čas!
My s Hugem jsme to letos vzali zodpovědně a náš ptačí McBird's zazásobili hromadou slunečnicových semínek a jolových (či jakých) koulí zavčas.
Je nesmysl čekat na metrové závěje sněhu, když v tu dobu budou už naší sousedé z ptačí říše buď studení a tuzí, nebo budou vypadat jako zvířecí verze vězňů z Holocaustu.
Ptačí bytosti si to mysleli taky a tak do půl hodiny se na břízku před našemi okny slétli všichni ptáci ze sídliště a postupně se způsobně střídali na krmítku.
Byli jsme s Hugem u vytržení, každou chvilku šmírovali sýkorky zpoza záclony a vzrušeně křičeli na naši milovanou Holku rodiny, když se nám na krmítku objevil jiný ptáček než sýkorka.
Prostě nadšení malí kluci.
I kočka Čestmíra měla radost a na pár hodin se s pomňoukáváním uvelebila na parapetu.
Zanechala toho až když se asi tak potřetí zapomněla a neurotickým skokem do zavřeného okna si způsobila menší otřes kočičího mozečku.

Také jsme za svojí péči o prázdné ptačí žaludky byli odměněni novým nájemníkem v Ptačím hotelu.
Oklovával vstupní dveře a ne a ne vlést dovnitř ...

Po týdnu pravidelného doplňování zásob jsem se nedůvěřivě zadíval na své strávníky.
Povolal jsem i ženu na kontrolu, aby mi řekla, co je na mých milovaných sýkorkách divného.
Začala se smát na celé kolo, i nějaká ta slzička ji z oka ukápla.
"Otevřel jsi ptačí McDonald, tak co se divíš? Jsou to tlusté tenisové míčky s křidélkami a nožičkami, žádné sýkorky!"
Jo, tak proto ten nájemník oklovával otvor! On je jen prostorově výraznější než učebnicové sýkorky, a do dveří se prostě nevešel ...
Jsem na sebe tak pyšný a hrdý :-)

Jo vlastně, abych nezapomněl!
Já jsem hrdý dvojnásob! ... dostalo se mi blogerské cti a bylo mi udělené čtenářské ocenění:

Dostal jsem jej od Iri Novákové z http://mujdummujsquat.blogspot.cz/ a já ji za to tímto moc děkuji, vážím si jejich slov a uznání.
Dle pravidel mám milou povinnost toto ocenění poslat dále, tak mi dovolte upozornit na tyto, pro mě originální, tři blogy:

Mikrouši: nádherné postřehy ze světa, kam doufám směřují i kroky mé malé rodiny. Je to dlouhá cesta a o to více rád se k Mikroušímu světu vracím.
Malé věci v krajině: miluji, když narazím na malé věci v krajině, které mě donutí zastavit se v čase a žasnout nad těmi našemi životy.
Blog Pavla Beneše protože píšící grafik a běhající lenoch je mix osobnosti, která mi má co říci.

Také jsem chtěl ocenit Janu Z lesa, ale byl jsem předběhnut a tak se jen zmíním, že ten její Les mám rád ;-)

Cti otce svého a matku svou ...

Už když jsem psal svůj předešlý příspěvek Tabletové dítě, cítil jsem ve své hlavě ten shluk myšlenek, který se stále dere napovrch, chce být vysloven a který se teď snažím popsat.
Vlastně se mi toto téma objevuje v životě opakovaně, vrací se v kruzích a stále je někde opodál.
Jsou to jen obyčejná slova s velkým přesahem ... Autorita a Respekt.
Dokonce si pamatuji i tu chvíli, kdy jsem se na různé autority a respekt k nim začal dívat jinak.
Může za to moje stará učitelka češtiny, z doby základky.
Snažila se nám vštípit základy slušného chování a ikdyž byla většinou přehlížena a uvržená v dětskou nemilost, jedno její zamyšlení si pamatuji dodnes.
S opravdovou vážností nám oznámila, že nemáme sami od sebe pouštět staré lidi v městské dopravě si sednout.
Máme si počkat, až se nás ta babička či dedeček slušně zeptají, zda-li bychom byli tak hodní a nepustili je na své sedadlo.
Zůstal jsem sedět v lavici s otevřenou pusou a nemohl uvěřit tomu, co slyším ... byl to pravý opak toho, co mi doteď okolí vštěpovalo do podvědomí a ještě k tomu od letité učitelky.
A pak řekla tu památnou větu, která se navždy vryla do mé osobnosti, kterou si hýčkám a kterou se od té doby řídím.
"Žádný člověk nemá právo na automatický respekt a ohledy ... respekt si lidé musí zasloužit, ten nezískávají titulem, stářím, nebo postavením!"
Nevím, kolik mi v té době bylo let, ale vím, že od té doby jsem začal mít problémy s uznáváním autority.
Táhne se to se mnou pořád :-)

Od té doby, kdy se nám narodil náš syn, jsem začal být alergický ještě na další větu, která má úzkou spojistost s respektem a autoritou.
Je to přikázání: "Cti otce svého a matku svou!"
Nemám rád černobílá pravidla, nepřipouštějící vyjímky.
A od té první chvilky, kdy se na světě objevil můj malý syn, se mi otevřel naprosto jiný pohled na rodičovství, na Lásku mezi dítětem a rodičem.

"Cti otce svého a matku svou!" ??? A to jako proč?
Má dítě ctít svého otce alkoholika, který se vykašle na své děti a zmizí jim ze života, aby se objevil po třiceti letech jen proto, že něco chce?
Má dítě ctít svoji matku, která své děti nenávidí a dává jim za vinu svůj zpackaný život?
Má dítě ctít své rodiče, když jej týrají a šikanují.
Má dítě ctít své rodiče, když je jim naprosto lhostejný?
Od té doby, co jsem se stal otcem, jsem jako houba, která do sebe vsakuje ze svého okolí signály nepovedených rodinných vztahů.
Příjde mi nepochopitelné, když vidím nelásku rodičů k dětem, příjde mi nepochopitelné, když vidím, že někdo nemá rád své dítě tak, jako mám rád svého syna já.

Je to tu zase. Proč chovat k rodičům respekt, když si respekt nezaslouží?
Proč se i v dospělosti omezovat kvůli rodičům, když si naši pozornost i lásku nezaslouží?
Znám pár lidí, kteří jsou celý život nešťastní jen proto, že nemají dobrý vztah se svými rodiči.
A znám i pár lidí, kteří pochopili, že jsou strůjci svého štěstí, rodiny se zřekli, svobodně se nadechli a vyšli svému štěstí vstříc.
Chtělo to hodně odvahy a dlouhou cestu k pravdě, že respekt nezískáváme automaticky, že si jej musíme zasloužit.
Už skoro pět let se den co den snažím zasloužit si respekt svého syna.
Den co den se mu snažím dávat najevo svoji lásku, den co den se mu snažím dát mu najevo, že jsem tu pro něj.
Vím, nejsem dokonalý a mám spousty chyb ... občas mi chybí ten dřívější čas pro sebe, jsem nerudný, protivný a podrážděný, jsem i líný ... a pak mě napadne, zda si zasloužím respekt svého syna?
Hned se pak snažím o to více se mu věnovat a dávat najevo svoji lásku.

A co vy?
Zasloužíte si respekt svých dětí?

Tabletové dítě

Dovolím si dnes jeden menší postřeh o střetu mladé a staré generace.
Byli jsme na veselce.
Jedlo se, pilo se, veselilo se ... a to vše samozřejmě musel prožít i náš syn.
Je to malý nezdolný robot, ale i on musí občas nabít baterie a právě pro tuto chvíli mu náš hi-tech moderní děda připravil tablet.
Takže během toho mumraje a shonu za mnou občas přišel, sednul mi na klín a skouknul krátkou pohádku.
Přísedící rada starších to komentovala povzdechem, že ta dnešní mládež je pořád napíchnutá na počítači a o přírodě neví absolutně nic.

Museli jsme se s Lucii pochechtávat.
Ten náš vzorek zkažené mládeže zná více trav a bylin, než většina těch mudrujících kmetů dohromady a co více, dokonce je i v přírodě pozná a pojmenuje celým jménem ... nejraději má Kokošku pastuší tobolku.
Zná i stromy a nedávno byla paní učitelka ve školce překvapená jeho znalostmi o zvířatech.
To, že s námi chodí po okolí a sbírá různá semínka pro pozdější zasazení na balkoně, o tom ani nemluvě.

Milé staré babičky, nekoukejte pořád na tu Novu, kde vám jen řeknou, že děti hrající si na počítači ve střední škole pak postřílý svoje spolužáky.
V kombinaci zvídavého dítěte a maminky, která má ráda přírodu a na procházku v kabelce nosí atlas hub a trav naší země, vznikne normální a chytrý kluk.
A to, že se dítko ve chvilce klidu a odpočinku připojí k Internetu není zkáza světa, ale pokrok.
Pokrok babičko, pokrok!
Chce to přestat mudrovat nad zkažeností mládeže a začit se se svými pravnoučky taky bavit, ne je jen plísnit za to, že tohle ještě neumí a sousedovic Bětka to dokázala už před půl rokem ;-)