Brouk a dětský pohled na svět

Jsem rád, že se mnou žije dětská mysl, protože se můžu díky ní dívat na svět z jiného úhlu pohledu.
Můj syn je sice občas velký lump a trapitel naší kočky Čestmíry, ale jinak je to moc hodný a zvídavý kluk, který má Přírodu rád.
Poslední dobou, možná proto, že je léto a tím pádem jejich čas, má moc rád brouky.
Malé velké, živé mrtvé ... je mu to jedno, hlavně když do něj může strčit prstem.

Nedávno za mnou přišel s nataženou rukou, na prstě měl nějakého pidibroučka a že mi musí něco ukázat.
Lichotil mu jak je krásný a mrňavý, že je roztomilý, ale že se brouček zlobí, když do něj strčí.
"Jakpak jsi přišel na to, že se zlobí?"
"Protože nadává, když do něj žďuchnu!"
"A copak Ti povídá?"
"Brouci nemluví, táto! On na mě syčí ... poslouchej" a píchl do něj prstíkem.
"Já nic neslyším"
"Musíš si ho dát k uchu!"

A opravdu.
Když jsem jej měl těsně u ucha, brouček vydával zvláštní zvuk.
Něco mezi funěním a syčením.
A vydával ten zvuk jen v tu chvíli, když jsem do něj jemně strčil.
Prostě normální naštvanej brouk, který mi nadával, ať do něj nestrkám.

Uvědomil jsem si, že jsem si nikdy žádného brouka důkladně neprohlížel.
Když nějakého doma najdu, naberu ho na papír (brouci mají přeci velký zuby a koušou, no ne?) a odnesu jej na naší balkónovou zahrádku.
Ale nikdy mě nenapadlo, dát si ho k uchu a poslouchat, co mi ta návštěva z hmyzí říše povídá.
Od té doby se na naše pidispolubydlící dívám jinýma očima a vděčím za to svému synovi.
A dívám se jinýma očima i na svého syna.
Snažím se od něj pochytit další věci.
Tiše sleduji jeho hry, jeho povídání si s neviditelnými kamarády a snažím se znovu na svět dívat jako malý kluk.
Víte co?
Funguje to.

Dobrý den, půjde prosím Hugo ven?

U dveří se ozval zvonek a moje milá šla otevřít.
"Dobrý den, půjde prosím Hugo ven?"
Zůstala překvapeně stát s otevřenou pusou ve dveřích a koukala na cizího prcka.

Byl to šok.
Nečekali jsme, že tuto větu uslyšíme tak brzo.
Vždyť ten náš malý klon tepráve nedávno oslavil čtyři roky a když se chce v noci ze svého pokojíčku dostat k nám do ložnice pod peřinu, tak vyřvává do tmy moje jméno a prosí, ať mu rozsvítím lampičku na cestu.
Takže ta naše malá sralbotka už má svého prvního kamaráda, který stojí před vchodem a chce ho vytáhnout za dobrodružstvím.
Neuvěřitelný.
Jsem už tak starý ...

"Tak jo, my tedy příjdeme, počkej na nás", zalapala po dechu moje nejdražší a šla se chystat.
Když vyšli ven, chlapeček byl trochu zklamaný.
"Jsem myslel, že Hugo půjde ven s tátou".

Omládl jsem jako mávnutím kouzelného proutku.
Den před tím jsme se totiž já a Hugo s tímto klukem seznámili za barákem.
Hráli jsme si spolu na troly a na Pána Prstenů a prcek byl nadšený z toho, že vím kdo je to Voldemort a že jsem se bez remcání nechal párkrát přetáhnout klackem přes hlavu :-)

Jak se žije v Pokoji ...

Našel jsem ji na nočním stolku.
Nepamatuji si, kde se tam vzala, ale když už tam byla, tak jsem ji otevřel.
Pozvala mě na návštěvu k jednomu klukovi, ze kterého se zrovna dnes stal Pan Pětiletý.

Žije se svojí Mami v jednom malém Pokoji.
Jediné okno je nad nimi a za ním je Vesmír, občas jim dovnitř nakoukne Boží tvář.
Pokoj je jediný Svět a věci uvnitř jsou jediné skutečné věci.
Věci v Televizi jsou neskutečné.
Třeba zmrzina, zvířata, kamarádi.
Kluk se na ni může koukat jen hodinu ráno a hodinu večer.
Po Televizi měkne mozek.
Pan Sporák, Pod Postelí, Paní Skříň, Na Policí ... a další běžně obyčejné věci, to jsou skutečné věci.
Někdy už Mami říká, že něco budou muset vyhodit, že se do jejich Světa nevejdou, ale malý Jack pro ně vždy najde to pravé místo, kde pak bydlí.
Třeba Skořápkový had, který žije Pod Postelí a rozrůstá se o vyfouknutou skořápku pokaždé, když mají k jídlu vejce.
Nebo Labyrint z ruliček toaletního papíru, kde se schovávají kuličky, kamínky a malé věci.
Jack je poslouchá, jak si tam hrají na honěnou.
Zubní kartáček tam nesmí, je moc dlouhý a zasekl by se tam.
Hlídá proto v Pevnosti z plechovek a krabiček od Vitamínů
Jack a Mami se mají moc rádi.
Mami vymýšlí hry, čte z těch jediných pěti obrázkových knih, povídají si.
Každou noc v Neděli příjde Čert.
Donese nedělní dárek, ale je lakomý.
Jack bydlí ve své Skříni (připíchnul si tam teď obrázek spícího Já, který dostal od Mami k narozeninám) a snaží se vypnout dříve, než příjde Čert.
Mami nechce, aby se na něj Čert díval.
Není to opravdový Čert, Jack viděl podobného v Televizi, ale ten měl rohy a nebyl skutečný.
Tenhle Čert je skutečný jen když dveře zapípají.
Tuto neděli Čert nepřišel a Jack může spát u své Mami.
Čert ale nedonesl nedělní dárek ... dnes měl donést nové kalhoty, ty staré už mají díru na koleni ...

... pomalu jsem vycouval z Pokoje (možná to já jsem ta Boží tvář v okně) a nechal je spát.
Srdce mi sevřel mrazivý krunýř a v hlavě se objevily nehezké předtuchy a myšlenky začaly tvořit nové neznámé světy.
Některé knihy tohle umějí.
Stačí jen chvilku sledovat kousek příběhu uvnitř a otevře se celý nový Vesmír.
Možná, že už na návštěvu k Jackovi nikdy nepůjdu.
Ten příběh je psaný dětským jazykem s chutí kouzla života, ale nad Pokojem se vznáší tíživý poklop budoucích chmur a nevím, zda chci nechat ten poklop dopadnout.
Jen jsem vám chtěl povědět o klukovi, který žije v Pokoji a je to jeho jediný a skutečný svět.
Možná by chtěl vidět vaši tvář v Televizi, ikdyž ta tvář není skutečná ...

Emma Donoghue: Pokoj