středa 30. listopadu 2011

David Vann .:. Ostrov Sukkwan

Dnes jen takové rychlé doporučení na knihu (a hlavně taková malá připomínka pro mě, abych nezapomněl). Domácí počítač je nemocný a funkční notebook má na mé prsty divnou klávesnici, takže myšlenky jsou zatím v hlavě, ne v tomto virtuálním deníku :-)
Zaujala mě recenze (knihy CestaPán Much jsou pro mě kultovní) a hlavně téma, takže v mé mozkové složce "Musím si pořídit" přibyla další položka:

David Vann .:. Ostrov Sukkwan


"Výchozí situace rozvodového harcovníka Jima, který zatouží na Aljašském pobřeží znovunavazovat vztah se svým odcizeným třináctiletým potomkem, je rozlomena do dvou pohledů obou aktérů. Každá část vyprávění má tedy i svou druhou, odvrácenou stranu. Do děje vstupujeme spolu se sympatičtější z obou postav – všímavým sedmákem Royem – který je stále dost dítě na to, aby ho dospělí dokázali vmanipulovat tam, kde ho chtějí mít. Momentálně na opuštěném ostrově, kde se má na základě chlapácky drsného života v přírodě sblížit se svým dosud spíše nepřítomným zploditelem. Otec je ovšem na místní živly zoufale nepřipraven a nedostatek zkušeností nahrazuje odhodláním ..." více zde:
http://www.kulturissimo.cz/index.php?david-vann-ostrov-sukkwan-recenze&detail=252

sobota 19. listopadu 2011

Vánoční prožívání

Blíží se nám Vánoční svátky a Luccha se začíná rozehřívat.
Protože prosinec (a obzvláště Vánoce) je pro ni ta nejdůležitejší doba roku.
V prosinci slaví svátek, slaví narozeniny a užívá si Vánoc.
Kdybyste se mě (jako svobodného kluka) zeptali, jak já to mám vlastně s Vánoci, odpověděl bych vám, že je nemám rád.
Můj život před manželstvím se nějak moc neslučoval s Vánočními svátky.
Vždy to byl stres, neupřímnost, povinnost.
Něco, o čem se říkalo: "Ach jo, už je to zase tady".
Moje rodina z Vánoc prostě nebyla na větvi.
Ne, moje rodina nepatří mezi svědky Jehovovi nebo tak něco, jen prostě ... nebyla šťastná.
Asi není šťastná doposud, ale já k ní už tolik nepatřím.
Mám svojí rodinu a mám svoje Vánoce.
A učím se je mít rád.
Ze začátku to bylo kvůli ženě, teď už je to díky ženě.
A samozřejmě díky Hugovi.
Musím se vám pochlubit ... po tolika letech trápení se s Vánočními dárky a "těšení" se na ten den, můžu říci: "Jsem připraven!"
Tento týden mi přišel poslední dárek, kterým chci svojí rodinu obdarovat a můžu říct, že všechny jsem pořizoval s radostí a láskou.
Luccha má systém ... mimochodem Luccha má systém na vše (ikdyž je to občas systém hodně chaotický a pochopitelný jen pro ni, přesto to systém je) ... a má systém i na to, jak mi dát najevo, co by ji měl Ježíšek přinést pod stromek.
Už na jaře se v počítači objeví složka "CO CHCI" a v ní se postupně objevují obrázky toho, co chce.
Tu náhrdelník z Fléru (který je ten den, co jej výrobce umístí na eshopu, prodaný), tam zase designová láhev na sport (která se samozřejmě do Čech nedováží) a támhle zase třeba baťoh (který je sice nádherný, ale už se dva roky nevyrábí).
Naštěstí je tam pak ještě spousta a spousta dalších věcí, které už nejsou takovým nepřekonatelným oříškem a tak je z čeho vybírat další troje Vánoce.
Luchca to prostě se mnou umí.
Ví o mých stresech z nežádoucích dárků a tak to vyřeší jednoduše a poskytne seznam.
Jak prosté ...
Zkusil jsem to obdobně a založil si vlastní složku.
Když jsem tam uložil prvních pár dárkových snů, tak jsem je zase smazal, protože chtít pod stromeček Škodu Yeti, je asi velké sousto i na takového milovníka Vánoc, jako je Luccha.
Když jsem se pak naladil na skromnou vlnu, bylo tam pár zajmavých věcí, které bych rád.
Jenže když jsem pak sondoval, zda už koupila tu novou knížku od Soukupové, že bude určitě brzo vyprodaná, odvětila mi, že se jí ta spisovatelka nelíbí a že mi přeci nebude kupovat něco, co se jí nelíbí!
A jen tak mimochodem, že ta peněženka (ta s puntíkama, co se mi tak líbila) je taky taková "zženštilá", s ní ať taky nepočítám!
Jojo, systémy jsou dobrý, ale jen pro někoho :-)
Samozřejmě Vánoční svátky nejsou jen o dárcích a to také poznávám až teď, v manželství, obklopený láskou.
Je to vše o těch přípravách, o té náladě, o těšení se a očekávání, o těch zvláštních tanečkách okolo.
S příchodem Huga do našeho života, se Vánoce posunuli ještě o další level dál, protože Vánoce vyobrazené v odrazu dětských očích, to je prostě zázrak.
Ten úžas v obličeji a ta radost z Vánočního večera, to je kouzlo, na které se nazapomíná.
Už teď se těším, jak s Hugem letos poprvé půjdeme do místního zámku na expozici betlémů a těším se na štědrý den odpoledne, kdy ruku v ruce půjdeme do lesa nakrmit zvířata ...
Tímto bych chtěl Lucii poděkovat.
Za vše, co přinesla do mého života, a za Vánoce, které díky ní mám už rád :-*

čtvrtek 17. listopadu 2011

Malé tresty

Není to tak dávno, co jsem u plápolajícího ohně vedl dospělácké řeči se svým strýcem.
Mudrovali jsme o tom, jaké to bylo, když jsme byli puberťáci a jaké je to teď.
Myčka nádobí už je docela běžná věc a do domácností se pomalu a jistě začíná prodírat robot vysavač.
Ale nepřicházíme díky moderní technice o něco?
Co si tak pamatuju, jako dítě jsem nenáviděl umývání nádobí.
Máma nás tím trestala/vychovávala, protože umývání nádobí samozřejmě taky nenáviděla (místo myčky si ale pořídila tátu, který má divnou uchylku a nádobí mu nevadí).
A vysávání pokoje?
Noční můra puberťáka!
Jenže čím se teď trestají děti?
Strýc, šťastný otec dvou dospívajících dcer, se na mě jen shovívavě pousmál.
Prý je pro jeho mladistvé slečny strašlivým trestem už jen to, že nádobí musí z myčky vyndat.
Pokrok nezastavíme, ale malé tresty a otrokářské domácí práce pro děti se vždycky najdou ...

středa 16. listopadu 2011

Trpajzlík

Už jsem se vám zmínil, že v naší rodině žije trpaslík?
No fakt, nekecám! Takový ten pravý sádrový, pro někoho symbol nevkusu a kýče, pro někoho nepostradatelná kulisa zahradního záhonu.
Náš trpaslík se jmenuje Trpaslík a je kouzelný (jak jinak taky).
Jeho cesta k nám je zahalena clonou tajemství a začala v autobuse.
Děda našeho Huga je řidič. Řidič autobusu.
Vozí lidi na pohřby, děti na koupaliště, důchodce na předváděcí akce a fotbalisty na fotbal.
Po jednom fotbalovém večeru zastavil na konečné, uklízel následky vyhraného zápasu a úplně vzadu na sedadle seděl on. Trpaslík.
Koukali na sebe, mlčeli a měřili se hodnotícími pohledy.
Nakonec si padli do oka a děda ho vzal domů na večeři.
A protože děda už jednoho trpajzlíka na zahradě má, při naší nejbližší návštěvě nám ho strčil do kufru s tím, že dva trpaslíci na záhoně, to je jako dva kohouti na dvoře.
Nedělá to dobrotu.
Tak jsme si jej vzali domů a usadili ho na balkóně.
Aby koukal na lidi a hlídal naši balkónovou zahrádku.
Brzy jsme zjistili, že je kouzelný.
Teda ... přesněji řečeno, Hugo to zjistil.
Jednoho krásného slunného dne byl Hugo prostě Anděl.
Nejhodnější dítě na světě a kdybyste na Wikipedii hledali heslo "nejhodnější kluk", objevila by se tam fotka našeho Huga.
Všude si uklidil, zbaštil, co jsme mu na talíř dali a stále za námi chodil se slovy: "Mám Tě rád".
"Teda, ty jsi tak strašně hodný a milý kluk", říkali jsme, "ty si snad zasloužíš i nějakou hezkou odměnu! Copak by jsi si přál?"
Hugo je skromný kluk a přál si drobnost. Kindrvajčko.
Tak jsme mu jej slíbili, že hned při prvním nákupu, a zapomněli na to.
K večeru zaléváme naší pidi zahrádku, Hugo pomáhá, povídá si s Trpaslíkem a chvílemi něco pokřikuje na lidi pod námi.
A jak si tak povídá s Trpaslíkem, najednou radostně vykřikne a ukazuje na košík, který má Trpaslík o sebe opřený a který byl vždycky prázdný.
V košíku leží Kindervajčko!
Od té doby, pokaždé, když je Hugo andílkovatý, donese mu Trpaslík dárek.
Tu nějakou sladkost, tu Hnusáka Lepáka nebo Legopanáčka.
Drobnosti, které udělají radost.
Hugo vždycky slušně poděkuje a občas si mu posteskne, coby jako rád.
A občas to opravdu dostane.
Jak šel čas, z Huga a Trpaslíka se stali kamarádi a Trpaslík byl najednou člen rodiny.


Nedávno měl Hugo období, kdy do něj vplula předškolková puberta a zlobil.
Neposlouchal, nechtěl jíst, nechtěl uklízet, vztekal se.
Varovali jsme ho, že se Trpaslík bude zlobit a nic mu nedonese.
Nevěřil.
Měl silné řeči o tom, jak mu Trpaslík dá vše, co si přeje, jak je jeho velký kamarád a že ho má rád.
Jednoho dne ale přetekl pohár trpělivosti i Trpaslíkovi a v noci se odstěhoval.
Jen po sobě na balkoně nechal dopis, že u zlobivého kluka bydlet nebude a pokud chce, aby se vrátil, tak ať se snaží.
A Hugo se po dvou třech dnech začal snažit.
Stýskalo se mu po kamarádovi a co si budeme nalhávat, stýskalo se mu i po dárečkách.
Začal pozvolna zase poslouchat, trochu uklízet a hlavně neodmlouvat a zase pěkně baštit.
Po zhruba čtrnácti dnech jsem si všichni sedli ke stolu a nakreslili Trpaslíkovi dopis.
Vylepili jsme ho na okno a Hugo na celé sídliště volal, ať se mu vrátí.
No a jednoho krásného dne, kdy byl opět naprosto úžasný, se mu Trpaslík vrátil a je s námi doteď.

sobota 12. listopadu 2011

Ruce od hlíny

S rolí otce na člověka (nebo alespoň na mě) stále více a častěji útočí myšlenky, co na nás a naší planetu v budoucnosti čeká.
Na jaký svět jsme přivedli dítě, co mu lidstvo připravilo jako dědictví?
Zprávy umí podávat jen katastrofické vize, lidé okolo (spolupracovníci, sousedi, rodina) mluví jen o tom, jak se mají špatně a jak bude ještě hůř.
Dle hesla Adamsova Stopaře galaxií: Nepropadám panice, přestávám sledovat zprávy na Nově a snažím se udržet si víru v dobrý konec.
Mám se dobře, moje malá rodina mě miluje a žiju ve městě, které je prostě zelené.
Mám spousty snů a nejsou to sny, které se by se snad nedaly splnit.
Vím, že všechno má svůj čas a člověk by měl žít s otevřenou myslí a koukat, kdy kolem něj projde osud s příležitostí v kapse.
S Lucchou sníme o domečku někde poblíž města, s velkou zahradou, slípkami a králikem za domem. Nedaleko les a poblíž rybník.
Nemusíme to mít hned, víme, kde je naše místo a víme, že to všechno jednou budeme mít.
Ikdyby to mělo být až na stáří a na dožití.
Ale přeci nebudu sedět doma jen tak za bednou a čekat.
Říkám o sobě, že jsem balkonový člověk.
Jako puberťák jsem na něm sedával, kouřil a četl knihy. Občas vypěstoval léčivou bylinku.
Jako dospělák už nekouřím, knížky tam čtu (sice méně než dříve) dále a bylinek pěstuju stále více. Jiné než dříve, zato ale užitečnější a chutnější.
S radostí jsem zjistil, že se dá v truhlíku pěstovat salát a tak jsme měli pár jídel ochucených vlastním salátem a náš africký šnek měl celé léto co baštit.
Taky se dá na balkoně pěstovat maliník a jahody.
Pravda, Luccha je zblajzla dřív, než jsem se nimi stihnul potěšit, ale je jí to přáno.
Pod balkonem jsme s Hugem zasadili slunečnice s vírou, že budeme mít v zimě čím krmit ptáky.
Sice jsme toho vypěstovali na den provozu naší budky McBird's, ale celé léto jsme měli na sídlišti vlastní sluníčka.


Proč o tom vlastně ale píšu?
Pořád přemýšlíme (já a Luccha), jak jde "vesnický" život provozovat ve městě (moje snaha o komunitní kompostování i přes zájem sousedů skončila "strachem" zastupitelů) a přitom se to ve světě už děje.
Detroit v Americe bylo industriální velkoměsto a "strašná" finanční krize zlikvidovala místní automobilku a přidružené obory.
Město opustili dělníci, továrny zejí prázdnotou a město začalo zarůstat přírodou.
A začali přicházet jiní lidé.
Začali kopat do země a vkládat do nich semínka.
A začíná se objevovat pojem, který mě naplňuje optimismem: Městské farmy.
Však posuňte sami:

http://www.ekobydleni.eu/biopotraviny/detroit-prvni-postindustrialni-mesto-v-americe


Možná, že ta naše virtuální globální finanční krize není konec civilizace, ale jen začátek návratu k úctě Matce Přírodě.
Jasně, že je to jen najivní romantický blábol, ale až si budete chtít postěžovat, jak se máte špatně, zkuste si radši zašpinit ruce od hlíny a zasaďte si na balkoně hrášek.
Víte jak, zelená prý uklidňuje ;-)

Loutkové divadlo

Párkrát jsme byli na loutkovém divadle a pokaždé jsme byli nadšení.
Loutkové divadlo je nádherná záležitost, protože u něj není nejdůležitější zpracování a výprava, ale kouzelná osobnost vodičů loutek.
Herec může mít nejvymakanější loutku na světě, ale pokud ji neumí dát duši, je to jen mrtvý kus dřeva s namyšleným egem, které vyšumí do prázdna.
Ještě dnes nám zní v uších popěvěk: "Bů bů bů, já jsem kráva bů" a s úsměvem vzpomínáme na letní farmářský trh, kde jsme viděli moc pěkné představení o krávě, která šla na výlet.
Prostě loutkové divadlo máme rádi a nejraději takové, kde jsou trochu jiné loutky.
Vyšlo nové číslo Sluníčka a v něm (jakoby to bylo na objednávku pro nás) vystřihovací strašidelné (!) mydvadvo (rozuměj divadlo).
Luccha vyrazila do světa a my trénovali představení.
Pravda, zvrtlo se to v hospodskou rvačku, Ohnivý mužík podpálil mlýn a Vodník jej čůráním musel uhasit (Cobyste taky chtěli od kluků? Romantickou svatbu a žili spolu navěky?), ale sranda byla veliká.


Prostě si to nenechte ujít.
Ikdyby kulisy vydržely jen jeden večer, byly to moc pěkně strávené dvě hodiny, že jsme si ani na Večerníček nevzpomněli.

čtvrtek 10. listopadu 2011

Záchranná loď

O víkendu jsem si vzpomněl na své dětství.
Každou sobotu a neděli jsem jej trávil na chatě u kočičákové babičky.
S bratránkem jsme lítali po lese, hledali vhodnou kůru a dělali flotilu lodiček, kterou pak pouštěli po řece.
Už dlouho nosím na našich procházkách nožík v kapse, ale člověk ve městě jen tak nenarazí na vhodnou kůru.
Jooo, kdyby tak chtěl psí hovínko, to najde na každém druhém kroku, ale pravou nefalšovanou kůru stromů, to není jen tak.
Proto se mi zablesklo v očích, když jsem v našem městském "lese" narazil na zbytky pokáceného stromu a u pařezu hromadu stavebního materiálu.
Chvíle práce a hurá k rybníku, kam chodíme krmit kačeny.


Nevím, kdo z nás měl větší radost, jestli já, nebo Hugo, každopádně loďka plavala a plachty fungovaly.
Vítr se do nich opřel a loďička se vydala na dalekou plavbu vstříc kachním útokům a závistivým pohledům ostatních dětí.
To jsem ale netušil, že odplutí lodičky spustí u Huga proud slz.
Chtěl si ji vzít domů.
Hrát si s ní ve vaně.
Radost se proměnila v žal a trápení.
To přeci s mámou nemůžeme nechat jen tak:
"Ale Hugoušku, neplakej. Vždyť to je záchranná lodička! Podívej, stojí na ni námořník a zachraňuje mravence a včeličky, kteří neumějí plavat a spadnuli do vody.
Vidíš, už zachránil broučka, který uvíznul na listu a plavou pro berušku, která se támhle topí."
Mrak smutku odvál vítr a na tváři se objevil úsměv.
"A zachrání je před žralokem?"
"No jasně že jo!"

středa 9. listopadu 2011

Stroj času

Naše Luccha je romantická duše a ví, co každý správný rošťák potřebuje.
A každý správný rošťák přeci potřebuje úkryt, svůj bunkr, kam by mohl zalést a uzavřít se před světem.
Před světem, který po něm požaduje uklizený pokoj, srovnané knížky, či dokonce spořádaný společný oběd u stolu.
Bunkr je prostě důležitá věc, o tom nemůže být sporu.
No a Luccha jednoho hnusného dne (kdyby byl hezký, tak přeci nebude tvrdnout doma, že jo) vzala jehlu a nit a šila a šila a šila.
Tramtadá, Hugo má bunkr! (jak vznikl se můžete podívat u Lucchy zde)
Nádhera, začíná to pravé dobrodružství!
Nanosit polštáře, poklady, poschovávat sušenky a čokošku a je to.
Máme stan a jsme cestovatelé v Africe a venku po nás pase krokodýl.
Túdle núdle Krokouši, jsme schovaní a nás nenajdeš.
Můžeme být i Indiáni, jen ten oheň uvnitř stanu nám máma nedovolila.
No a jednoho hezkého dne za mnou rošťák přišel, že už nechce stan, že chce raketu.
Chce potkat ufouna a podívat se za naurusama.
Hmm, takže stroj času ...

 
 

Vrtačka, lepidlo, nějaký ten šroubek a tátova krabice s pokladem (rozumněj věcí, který by se někdy mohly hodit).
Na displeji navolíme rok, povolíme ventil motoru, zapínačem zapneme hyperpohon a držíme jazyk za zuby, abysme si jej neukousli při otřesech způsobených přesunem do pravěku.
Nazdar kucí zelení, tak jsme tady, kde jsou ti naurusové?

úterý 8. listopadu 2011

Výletní pas

Hugo moc rád cestuje.
V autě je to nejhodnější dítě na světě, žádné stížnosti, žádné požadavky, žádné stesky.
Jen v klidu sedí, kouká se z okna, poslouchá, co si povídáme, obšťastňuje nás moudrostmi a nebo spí.
Je jedno, jestli jedeme pár kilometrů, nebo tu štreku za dědou, Hugo je prostě cestovatel.
A jako správný cestovatel má svůj výletní pas.


Rozdává ho jedna nejmenovaná automobilka, má krásnou obálku a spoustu prázdných míst na zážitky.
Jejich idea je, že si zajedete na hrad, necháte si pas orazítkovat a jedete o hrad dál.
My, když někam jedeme, tak tam většinou nemají razítko.
Nebo paní razítkovou.
Nebo nemají otevřeno.
Nebo tam nejsou lidi.
A nebo zapomínáme pas doma ...
Umíme si ale poradit a náš pas je určitě nejbarevnější pas široko daleko.
Co vy? Jakpak si zaznamenáváte výlety?


neděle 6. listopadu 2011

Pohádkový pochod

Ikdyž mě čtrnáct dní zpět strašily vize temného lesa a divné předzvěsti, jsem statečný táta a ani jsem nehnul brvou, když nám Luccha oznámila, že půjdeme na
Pohádkový (noční!) pochod podzimním lesem.
Když jsem však uviděl na startu stánek, kde prodávali kouzelné amulety, ani chvilku jsem neváhal a pod záminkou: "Hugo budem mít radost", jsem rodině opatřil ochranku.
Před odchodem do lesa ještě přišel světaznalý děda a to už jsem se skoro uklidnil.


Koupě talismanu byl opravdu dobrý nápad, protože byl potřeba!
První temné setkání bylo s čerty a jen jsem je v dálce (ve svitu baterky) uviděl, před očima mi proběhl krátký thriller mého života s vybranými úseky "Kterak si zasloužit peklo".
Jen jsem nasucho polkl, ale to už Hugíno vytáhnul talisman a s ustrašeným hláskem "Čerte, nech mě být, já mám proti Tobě ochranku" s ním kolem sebe mával a pekelníky zahnal.
Tak jsme se jim ještě podívali do jeskyně.
Něco hnusnýho vařili v kotlíku a protože klec u ohně byla prázdná, asi i víme, co to vařili.


No a pak už to byl fakt horor.
Po lese se ozývaly divné zvuky, nad hlavou létali netopíři, občas se ve křoví objevilo strašidlo, aby hned (jak se na něj podíváte) zmizelo.
Já jsem těch strašidel viděl nejvíc, ale připouštím, že za to možná může moje ustrašená fantazie, protože já se v lese v noci fakt bojím!
Co si tak pamatuji, potkali jsme čarodějnici (ale ta byla v pohodě, děda má VIP kontakty a čarodějnice je jeho kamarádka - Hugo od ní dostal ukousnuté dětské prstíky a perník), lebek, hejkala, visícího parašutisty, rytíře, nějakého souseda, ducha, Fantomase a určitě jsem na spousty dalších zapomněl, ale může se mi někdo divit?
Když jsem ve stresu, moc si toho nepamatuji.


Po dlouhých hodinách tmy a strachu, se mezi stromy konečně začaly objevovat světla města a zběsile bušící srdce se začalo uklidňovat.
Pod nohy jsem ucítil beton a do mé městské duše se vlil klid a mír.
Přežil jsem, tajemné vize z minulého týdne se nenaplnily a já se v pořádku vrátil.
Došli jsme do cíle, vyfasovali diplom s čajem a útrpně s Hugem čekali, až se máma probojuje s buřtíky k ohni, který okupovalo asi dvěstě vystrašených a hladových lidí.
Bylo to krásné, ale doufám, že teď bude od strašidel chvílku pokoj.
Alespoň do dalšího ročníku ;-)

sobota 5. listopadu 2011

Blbá táta

Dnes ráno jsem naštval Hugína.
Dovolil jsem si mu nařídit, aby si uklidil pokojík.
Urazil se a zalezl do svého bunkru.
Pak za mnou přišel a řekl, že se na mě zlobí.
"A jdu nakreslit ošklivé slovíčko!", zamračeně sedl za stolek s fiksou a rozmáchlými tahy začal čmárat s popěvkem na rtech.
"Blbá táta, blbá táta .... tududum, hloupý táta, hloupý táta.
Až měl počmáraný celý papír, tak mi ho přinesl ukázat.
"Tady všude je hloupý táta", vysvětlil a pak ukázal na roh obrázku: "a tady je OMLOUVÁM SE!"
Už se na sebe nezlobíme :-)

čtvrtek 3. listopadu 2011

Vzkaz od Čerta

Vždycky mě zahřeje u srdce, když vidím, jak si cizí lidé na ulici dokáži nezištně pomoci.
Byl jsem dnes svědkem hezké události a musím se o ní podělit.
Stála na chodníku, držela se kočárku a na zemi se ji vzpínal malý vzteklounek.
Znáte to ... když se mládě vztekne, tak je prostě vzteklé.
Nepomůžou ani výhružky, ani sliby a na plácnutí přes zadek buď není volná ruka, nebo tomu zabrání přesvědčení.
Vypadala, chudák maminka, celá zničená a nervózní a kolemjdoucí babky daly škodolibě hlavy dohromady a začaly si špitat.
Hodnotily, jak se mladá paní asi zachová, no však víte jak to chodí.
Vzpomněl jsem si na Lucchu, která mi vyprávěla, jak nenávidí tyto chvilky, když se mládě utrhne z řetězu a stane se z něj neřízená střela.
Jak se před ostatními cítí nesvá a neví, jak správně zareagovat.
Jak elegantně a se ctí zvládnout situaci a přimět neposlušné dítko k rozumu.
Samozřejmě jsem si vybavil i své horké chvilky a ten stud.
No a mezitím, než mi všechny tyto soucitné myšlenky projely hlavou, se u rodinky zastavil pán.
Ani mladý, ani starý, prostě pán ulice, kde se vzal, tu se vzal, prostě stál.
Měl hrubý a klidný hlas a když se skláněl ke zmítajícímu dítku na zemi, celého ho zakryl stínem, jak byl veliký.
"Ahoj chlapečku", spustil tichým hlasem.
"Posílá mě za tebou Čert. Mám ti vzkázat, že už ho nebaví, jak zlobíš maminku! Pokud nezačněš být hodný a poslušný, tak se naštve a odnese tě do pekla."
Pak se narovnal, mrknul na maminku a šel si po svém.
Znovu začal být slyšet zvuk města, z chlapečka se stala tichá bílá socha s otevřenou pusou a jen slzičky tekly po tváři.
"Vidíš to!", řekla maminka, pohladila kluka po vlasech a vydali se spolu (bok po boku) domů.
Maminka se usmívala, a chlapeček si tiše utíral slzy.

středa 2. listopadu 2011

To jsi přeci ty ... a usmíváš se!

Mám strašně rád ilustrace, ten pohled jiných lidí na svět okolo nás.
Ilustrátoři umí nakreslit život tak, jak by nás ani nenapadlo se na něj podívat a nastaví nám zrcadlo trochu zešikma a odhalí skrytý kout.
A teď jsem objevil toho nejlepšího ilustrátora, ilustrátora mého života.
Takto mě namaloval Hugo a pokud vás zajímá, jak vypadá spokojený táta, tak přesně takhle:

úterý 1. listopadu 2011

Kočičí tajné dveře

Už jako malý kluk jsem miloval kočky. Ty chlupatý, čtyřnohý. S ocasem.
Měl jsem kolem sebe kočky co si pamatuju a jedna, jménem Čestmíra, s námi žije.

  

K lásce ke kočkám mě přivedla moje babička, protože to byla pravá kočičí bába.
A to myslím opravdu v dobrém, žádná kočičí paní vytahující chlupatá tělíčka z kapes a házející je po kolemjdoucích, jako kočičí bába v Simpsnových :-)
Moje babička žila s dědečkem v lese, v malé chaloupce, a starala se o divoké kočky.
Začalo to jednou jedinou (která přišla s chromou nohou) a po letech to končilo tlupou táhnoucí se z celého lesa.
První kočka, na kterou si pamatuji, byla polodivoká šelma, ke které nebylo radno se přibližovat.
To mohla jen babička, nikomu jinému zlostné syčení a prskání nedodalo odvahy přijít blíž než na pár kroků.
Ta kočka měla kámoše. Srnce.
Každé ráno je bylo vidět na louce. Srnec se pásl v ranní rose a naše kočka byla u něj a něco mu vykládala.
Kámošili spolu celé léto a přátelství skočilo tím, že kočku zastřelil myslivec.
Už tehdá mi bylo jasné, že kočky nejsou jen tak obyčejné.
Kočky jsou tajemná stvoření, se spoustou zvláštních schopností, a musí se to s nimi umět.
Víte jak.
Kočka není jako poslušný ochočený psík, který skáče, jak vy pískáte.
Kdepak.
Kočka je svobodná hrdá bytost a jen tak někomu nedovolí si ji přivlastnit.
Věřím v kouzelné vlastnosti koček, v jejich schopnost nacházet brány do jiných dimenzí a možnost jimi procházet.
Jsou to průvodkyně jinými světy a já doufám, že mi někdy cestu ukáže.
Zatím jednu bránu otevřela Hugovi.
Nedávno přišel za Lucchou s tím, že jí musí něco ukázat.
Odvedl ji do svého pokoje a prý, že tam má vchod.
Že se tam otevírají tajné dveře, ale ať se nebojí, že do nich nechodí, že je pořád na této straně a jen se kouká.
Hugo má v pokojíku tapetu s puntíky (jestli vás to zajímá, tak tuhle) a prý, když zmáčkne pár puntíků, tak se dveře ve zdi otevřou.
Jsem si jistý, že za tohle může Čestmíra, jen si nejsem jistý, co tím sleduje.
Hugo a Čestmíra se nikdy neměli moc rádi.
Kdysi si něco provedli a od té doby jsou jak rozhádaní sourozenci, jdoucí si po krku.
Tak ji trochu podezírám, že se jej snaží zbavit a doufá, že těmi dveřmi projde a zůstane tam.
Naštěstí je to naše zvláštní dítě natolik chytré, že už dávno prokoukl kočičí zákeřnou a zlomyslnou povahu a jen tak ji do pasti nevleze.
Alespoň doufám.
Byl bych strachy bez sebe, kdybych tam měl vlést za ním ...